Erkki-Sven Tüür: Ärkamine – Awakening
Ondine (www.ondine.net)
Vedle Arvo Pärta je Erkki-Sven Tüür (jeho profil najdete v HV 5/2010) ve světě nejznámějším představitelem estonské soudobé hudby a stejně jako Pärt se i Tüür propracoval k vlastní jedinečné stylové syntéze. Ve srovnání s Pärtovým radikálně oproštěným hudebním kabátem a široce srozumitelným zduchovněním má ale Tüürova hudba příliš ostré hrany a neláká k meditaci. Naopak je často disonantní, zhurta se rytmicky rozjíždí, ale nelibuje si v pravidelnosti, pokud použije tonálně působící melodii, podloží ji kontrastním zvukovým polem. Trojice kompozic na novém CD jde napříč skladatelovou kariérou od nejaktuálnější skladby k dílu, které mu přineslo první větší ohlasy.
Titulní Ärkamine – Awakening vzniklo v roce 2011 při příležitosti udělení titulu Evropské hlavní město kultury Tallinnu. Jak se ukázalo v Praze v roce 2000, smysl této hry na kulturní města je mírně řečeno nejasný a může vést k podporování banalit. Tady vznikla přinejmenším ambiciózní a nebanální hudba, ačkoliv ve srovnání s jinými Tüürovými opusy nijak přelomová. Text kompozice pro sbor a orchestr je poskládán z několika biblických pasáží a z veršů estonských básníků (Juhan Liiv, Ernst Enno, Jaan Kaplinski, Doris Kareva) a výsledná směs lyriky, přírodních a náboženských motivů připomíná texty, které si vybíral Gustav Mahler. A hudba, do níž jsou texty vsazeny, také jako by v sobě měla cosi z Mahlerova ducha. Ten ovšem není vyvoláván nikoliv skrze citace či stylové náznaky. Spřízněnost je v kontrastech zamyšlených ploch, kde se hudba téměř znehybní a sbor jen deklamuje nad dlouhými prodlevami nástrojů, a dynamicky vygradovaných oblouků dávajících orchestru zaznít v plné síle. Celek ale jako by postrádal jasné směřování a na ploše více než třiceti minut působí tak trochu bloudivě.
Ještě mahlerovštěji působí Rändaja õhtulaul (Poutníkova večerní píseň) z roku 2001. Tüür, jinak komponující především instrumentální hudbu, ji věnoval Estonskému filharmonickému komornímu sboru a text sestavil z několika básní již zmiňovaného Ernsta Enna. Hudba je přístupnější, téměř by se chtělo říci milá. Přispívá k tomu doprovod postavený na svižně rytmizovaných slabikách, který často podkládá melodické linie, i silnější tíhnutí k tonalitě. Vracející se rytmická struktura zároveň dodává skladbě soudržnost. Uchu lahodící souzvuky se ovšem v několika místech rozplývají ve statickém hučení, nad nímž se drobí fragmenty slov. Díky tomu se pocit libosti nikdy nepřeklopí do roviny vlezlosti.
Insula deserta pro smyčcový orchestr z roku 1989 oproti tomu zní poměrně pichlavě. Hlasy nahnané do těsných souzvuků ve vysokých polohách, rytmické ostinato gradující v rychlosti i rejstříku, agresivní kulminace, po níž následují chaotické rytmy pizzicata nebo klouzavé flažolety.
Z této kolekce by posluchač mohl získat dojem, že Erkki-Sven Tüür od osmdesátých let směrem k současnosti ztrácí na radikalitě a osobitosti, nicméně jiné nahrávky jeho novějších skladeb dokazují mylnost takového závěru. Nahrávka, na níž se Estonský filharmonický komorní sbor spojil se Sinfonietou Riga pod taktovkou Daniela Reusse, tak není Tüürovo „best of“, ale přesto ukazuje, o jak výrazného skladatele jde.
