Frances White: In The Library Of Dreams
Pogus (https://www.pogus.com)
Tohle pogusovské cédéčko mi byl čert dlužen. V kontextu střízlivé estetiky newyorského vydavatelství působí jako koňská dávka levandulového medu od biovčeliček. Americká skladatelka Frances White miluje přírodu obklopující New Jersey, ptáky, potoky, lesy, močály, kameny, zachycuje její zvuky a z nich poté sestavuje své subtilní soundscapes. Ty na šestašedesátiminutovém CD najdeme hned dvě. (Jinou ze série Walk Through Resonant Landscapes poněkud překvapivě použil v roce 2003 režisér Gus Van Sant ve filmu Slon, snímku o školním masakru, který byl předlohou i Mooreovu dokumentu Bowling For Columbine.)
V dalších skladbách Whiteová doplňuje terénní nahrávky hudebními nástroji, jednou violou d’amore vedoucí dialog s přednatočenými houslemi, podruhé dechy, smyčci, klavírem a bicími nástroji šesti členů souboru eighth blackbird. Při poslechu posledně zmíněné kompozice, jmenuje se The Ocean Inside, jsem se nemohl zbavit dojmu, že teď, už teď, se ozve „voda má, vodá má rozpuštěné vlasy.“ Opravdu, Hradišťan jako vyšitý. Aby byl spirituální dojem – blízký pavlicovským etnofúzím spoléhajícím na to, že počet exotických zemí, z nichž se rekrutují účinkující, je přímo úměrný kvalitě výsledku – dokonalý, je tato skladba uvedena tradiční japonskou skladbou pro šakuhači, z níž čerpá základní tónový materiál. Skladatelka prý hrou na šakuhači relaxuje, zde se ale flétny ujal někdo jiný, což je docela půvabné: profilové CD komponistky je uvedeno kusem, který ona komponistka nenapsala ani v něm nehraje.
Z trochu jiného těsta je čtvrthodinový závěrečný kus, The Book Of Roses And Memory, ukázka další z cest, kterými se paní Whiteová hodlá ubírat, totiž cesty setkávání hudby s divadlem. Příběh melodramatu pro violu a vypravěče je prostý, ale působivý: muž předčítá umírající ženě z knihy.
Tak si říkám, že Frances Whiteová by měla zhudebnit básnickou skladbu Miloty Zdirada Poláka Vznešenost přírody. Odpusťte mi tu ironii, já prostě tyhle hudební návraty k přírodě nežeru a víru ve zlatý věk a new (golden) age nesdílím už proto, že umělecké výstupy těchto snah jsou tak nablblé, až nejvyšší ontologické jsoucno brání; společnost s takhle tristně omezeným „oficiálním“ uměním bude jakákoli, jen ne ideální. A proto mi byl tohle pogusovské CD čert dlužen: strašně se mi líbí.
