Margaret Unknown: Rooms
Wire Globe (www.wiregloberecordings.com)
Za jednočlenným projektem Margaret Unknown se skrývá mladý vídeňský experimentální hudebník a performer Max Bogner, který se již od svých uměleckých začátků zabývá téměř výhradně rozvíjením vlastního spontánního improvizovaného projevu a stává se tak stále viditelnější postavou nové generace rakouských improvizátorů. Vystupuje sólově i okolo sebe staví různě početné a různě trvanlivé sestavy (v Čechách vystoupil mj. v roce 2011 na Freeze Festu s formací Supra+) a má za sebou již slušnou řadu mezinárodních spoluprácí. Výchozími inspiracemi mu byly radikální freejazz či japonský noise, hlavním nástrojem hlučná elektrická kytara a odhození zábran. V posledních letech přitom v jeho projevu nabývá na důležitosti práce s hlasem, bicími nástroji a instrumenty vlastní kontrukce, což jeho hudbu učinilo psychedeličtější a zároveň se mu uvolnily další možnosti pro jeho expresivní pódiové vystupování.
S vydáním sólového materiálu Bogner delší dobu vyčkával a archiv svých nahrávek nechával vyzrát, takže titul Rooms, vycházející nyní jako kazeta i jako download za libovolnou cenu, je vlastně jeho oficiálním debutem. Kazeta obsahuje dva téměř patnáctiminutové tracky nahrané bez dotáčení živě v domácím ateliéru videoartistů Frances Sander a Dimitrije Berzona ve středočeském Libušíně. Oba kusy se nesou v psychedelické atmosféře definované Bognerovou zálibou v efektech analogového charakteru, za jejich líně se převalujícím zvukem si ale lze snadno představit autorovu hyperaktivitu, když slyšíme vedle opravdu krásně kvílející kytary zároveň hru na bicí soupravu či další perkuse a (nebo) obdobně roztomile kvílivý vokál. Plnosti struktur tu napomáhají delaye, které si občas žijí vlastním ruchovým životem a jindy tvrdošíjně opakují krátké smyčky.
Na vícevrstevnatém zvuku vzešlém z divoké obsluhy několika instrumentů však nahrávka v zásadě nestojí. Bognerova nekompromisnost vyniká možná ještě více, pokud se chvíli věnuje zvukové poezii třeba jen s jedním nástrojem, jako je tomu třeba ve druhé polovině druhého celku. Ať už se tu při své kytarové výpovědi zastaví na jakkoli banální frázi a začne ji třeba úplně iracionálně rozvíjet, vše ve výsledku stmeluje jeho naprostá sebejistota. Z nahrávky čiší vyrovnaná síla, s jakou je tu improvizátor schopen přijmout plně za své každé i jakkoli nečekané hnutí vlastní mysli i celého těla, a tuto totální sebedůvěru mu může posluchač snadno začít i závidět. To se u takto silné hudby zkrátka stává.
