Dikeman / Kugel / van der Weide: Across the Sky
Not Two (www.nottwo.com)
Nedivím se, že Jeff Kaiser v doprovodném textu k albu Across the Sky nadměrně okolkuje a hlubokomyslnými odkazy poukazuje na všechno možné, aniž se mu daří alespoň naznačit vysoké napětí, jaké panuje mezi tenorsaxofonistou Johnem Dikemanem, bubeníkem Klausem Kugelem a kontrabasistou Raoulem van der Weidem (který navíc používá různé zvukové objekty). Jak totiž odít do přiléhavých slov podobná krkolomná setkání, při nichž tři osobnosti s nevodem dosavadních zkušeností i hledačství zároveň hloubavě vybrušují každou další pasáž, přivolávají a vyvolávají skrumáže zalykavých i zajíkavých propleteností, střemhlavé rejdění a nepošramocené šramocení, které jako by nikdy nemělo končit? Hlubokodechý sax vystřídá nadupaný tón s dokodrcáváním, z kterého se však záhy odmátožňuje do nového rujného, byť neuříceného cvalu, dotýkavé bicí oštemplovávají každý další vzryk a nejen drží krok, ale svedou se bez skrupulí rozeznít do zběsilosti, přičemž pohřmívající basa poskytuje záchrannou síť.
Každý ze tří rozběhů na desce jako by toto lovení a oťukávání (ani ne tak vzájemné, nýbrž slídící po nejroztodivnějších šancích) začínal od počátku – jednou jde o harašivé smýčení a gruntování, jindy o krusty rolničkově štěbetavých souzvuků, o kamzičí skotačení, neúprosné žadonění či rozkolísané chlácholení. Musíme ocenit, jak ten či onen z hudebníků zareaguje na proměnu rozsypaných konfet tónů kolegy, kdy se na nás oboří sax a ti druzí rázným smykem bezpečně zavichří, kdy na hračičkářské zadrhelování s nakalafunovaným motouzem Kugel v mžiku nastaví jiné podtržení akce a všichni společně zaútočí na vytyčenou kótu souhry.
Můžeme toto rozparádění nazvat hauzírováním, každopádně trojice v každém mžiku oka osvědčuje, že má na své výpravy po krkolomných stezkách hudby vandrovní licenci, že jejich zvuková průtrž je věrohodná, svůdně proměnlivá, překvapující. Absolutorium si zaslouží všichni tři, nicméně v postskriptovém doplňku bych rád znovu ozřejmil, jak se Klaus Kugel dokáže včlenit do jakékoli konstelace, podrobit se jejím zákonitostem a zároveň jí dodat potřebnou (a osobitou) vybroušenost. Což neumenšuje zásluhy Dikemana či van der Weideho.
