- Inzerce -

John Zorn: Music and Its Double

John Zorn: Music and Its Double

Tzadik (www.tzadik.com)

 

Mít jakýs takýs přehled o tvorbě Johna Zorna je téměř nemožné, vzhledem k tomu, jakým tempem zásobuje svět svými nahrávkami (v loňském roce bylo těch autorských devět), a jak nedozírně širé žánrové lány pokrývá svou setbou. Album Music and Its Double je album Zorna-skladatele a obsahuje tři kompozice z posledních let. Úvodní A Rebours je v podstatě koncertem pro violoncello (sólo Fred Sherry) a komorní ansámbl, koncertem dramatickým a efektním. Sólový nástroj je po většinu z jedenácti minut v rychlém pohybu po polámaných, atonálních liniích. Ostatní nástroje kolem něj vytvářejí síť z podobně nervního materiálu, v níž je prostor jen pro pár krátkých zklidnění a závěrečnou miniaturní statickou plochu. Na čtyřdílnou Ceremonial Magic lze použít obdobné charakteristiky, ve hře je ovšem jen dvojice hudebníků: violista David Fulmer a bubeník Kenny Wollesen. Hlavně díky němu zní skladba téměř orchestrálně, z bicí soupravy dělá splašené monstrum a jeho rytmy se podobají valící se lavině. Viola nad touto smrští rozkládá rychlé běhy, dře struny, svižně přeskočí k flažoletům či pizzicatu. Není jasné, zda interpreti do výsledku přispěli i nějakou dávkou improvizace, či zda je vše přesně vypsané, nicméně výsledek zní nespoutaně a spontánně.

Finále patří trojdílné skladbě La Machine De L’Être, kterou Zorn charakterizuje jako rituální operu inspirovanou obrazy Antonina Artauda. Zpěv bez textu svěřil sopranistce Anu Komsi, již doprovází Lahti Symphony Orchestra a dirigent Sakari Oramo. Ve srovnání s předchozími je to hudba rozvážnější, rovnoměrně se střídá rychlý pohyb s okamžiky zastavení, ale i tady je stavěna na odiv technická zdatnost – především tedy v partu zpěvačky. Virtuózně pojatý zpěv ovšem zůstává omezen na pole operního výrazu (pomineme-li ďábelský výkřik v samotném závěru). Orchestr je zdrojem všelikých dramatických zvukových efektů, pravidelných rytmů či čistých harmonií se nedočkáme, tři části proběhnou během patnácti minut bez toho, aby se jedna od druhé výrazně lišily.

V sedmdesátých letech byl John Zorn významnou postavou newyorské scény označované jako downtown a stojící v opozici proti moderní hudbě pěstované na tehdejších univerzitách. Uptown, to byli profesoři zabezpečení na svých katedrách, komponující pro standardní ansámbly a vzhlížející k evropské avantgardě. Downtown, to byly performance pořádané v klubech či skladech, míchající volnou improvizaci, hluk i vlivy populární hudby v nepředvídatelných směsích. Je zajímavé, že Zornova hudba dokáže i dnes kreativně pracovat s agresivitou, koláží a improvizačními strategiemi – pokud tedy nevykročí do oblasti soudobé kompozice. Dvě ze tří skladeb na tomto albu  (A Rebours, La Machine De L’Être – souvisí s tím nějak ta francouzština v názvu?) se nijak neliší od spousty toho, co vzniklo na skladatelských kurzech a akademiích během posledních šedesáti let. Je to „poctivě vypsané“, ale bohužel také ničím neprovokující a nepřekvapující. Taková ochočená avantgarda.


Hermovo ucho – 100 Miles. Modrý plamen hoří dál

Před sto lety se narodil Miles Davis.

Vyhýbat se unylé stejnoměrnosti

Fred Hersch a jeho komplexní znalost jazzové tradice.

Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.