Duo Baars-Henneman: Autumn Songs
Wig (www.stichtingwig.com) (www.toondist.nl)
Jako předchozí Live @ the Ironworks Vancouver Ig Henneman Sextetu na předchozím CD Wigu, o kterém tu nedávno byla řeč, tak i Autumn Songs Dua Baars-Henneman bylo dostatečně prožito a zažito na turné (tentokrát v USA), nahráno však byly až po jeho skončení 30. listopadu 2012 v amsterodamském Bimhuisu, opět měkce progresivní hudba. A tím podobnost končí. Žádná rozmanitě koncertní nahrávka ve velkém stylu, naopak: Podzimní songy jsou jednolitá suita, na jejíchž deseti větách-komprovizacích se rovnoměrně podílí stáložárná dvojice (violistka Ig Henneman a tenorsaxofonista, klarinetista a hráč na shakuhachi Ab Baars), jejíž nastavení hudebního tepu i tlaku je ztotožňovatelné.
Podzimkovost desky není dána pouze přírodními výhledy (kromě jednoznačně vcítěného Autumn in Maine), je navíc předurčena poetickou inspirací, dílem básníků Williama Blakea, W. B. Yeatse, Guillauma Apollinaira, Rainera Marii Rilka a dalších včetně hudební odezvy na kompozici Autumn Charlesa Ivese. Tato východiska dávají celku chvějivě přilnavou sbíhavost, zároveň však cítíme různorodost v tom, že právě tento inspirativní okamžik, který prožíváme, je neopakovatelný, jedinečný, že je třeba si ho ozřejmovat od velejemného prubírování přes tajuplně vstřícné provískávání po výskočně rozběsňované probíjení. Skutečně tu jde o evokování poetů, z nichž každý se jinak do podzimu zahloubal (viz rozdílnost například To Autumn od Blakea, Rilkova Herbsttagu nebo – nejpříznačněji – Apollinairova Autumne malade).
Oba hudebníci jsou neustále v souladném přizpůsobování, v protkávání harmonie i nenápadného disharmonování, jejich vtahování do zvolených témat je bezmezné, jsou tajnosnubní, citlivě zahroužení nebo zahaleně břeskní, galantně si uvolňují místo pro osobní odhalování niterné zašifrovanosti, výdešné zádumčivosti či hemživé závratnosti, přičemž důležitou roli tu mívá právě prostřídání tří Baarsových nástrojů.
Ti dva se totiž nehledají. Prostě tu spolu existují a vytvářejí mámivou hudbu, jež má nejblíže k výbojům současné komorní scény s příměsí nástražnosti improvizace. Nic mi tu nepřipadá nahodilé, jde prostě o nezkusmý souhrn různé pocitovosti od probarvované loučivosti (Rilke) přes prosakující tragičnost (Wallace Stevens: The Death of a Soldier) až po zobrazení matné siluetovosti hory Fudži v souladu s názvem (Matsuo Bashó: Kiri-shigure Fuji = Fudži v mlhavém mrholení), které mí znovu připomnělo rozechvělost chvíle, kdy jsme na její kontury jednoho večera hleděli s malířem Yasuo Segawou, a obestřelo tuto rozpomínku přídechem japonského koloritu až po muzikálně ztvárněnou vrtulnou blouznivost (při poslechu pochopíte, co tím míním). Je to nástražné album, při jehož vnímání kráčíte s pokorou od jednoho zastavení ke druhému a připomínáte si svoji verzi podzimního prosakování. Mně se alespoň vynořil Vrchlický a jeho verš „jak zvadlé listí šustí a svistí“. Až červotočivě se do vás některé pasáže prohloubí. Je to závažné album, plné úskočné jemnoněžnosti i zrostodivnělé probíjivosti.
