Americký prezident Roosevelt prý jednou udělal takový experiment. Když se měl v Bílém domě setkat s asi čtyřicetičlennou delegací, řekl každému z nich při potřásání rukama místo obvyklé zdvořilostní fráze větu: „Zavraždil jsem svou manželku.“ Nikdo se nad tím nepozastavil.
Data nejsou informace, informace není pochopení – a Hafler Trio nikdy nebylo triem. Původně šlo o společný projekt Andrewa McKenzieho s Chrisem Watsonem (ex Cabaret Voltaire) a dr. Edwarda Moolenbeeka, který byl nejprve prezentován jako člověk z masa a kostí, poté jako fiktivní postava… nyní je to podle haflerovského hesla na Wikipedii plichta. Již na konci osmdesátých let byl ale McKenzie jediným členem tohoto enigmatického projektu, u nějž byla hudba a zvuk jediným konstantně šířeným výstupem, přitom ale její tvůrce neopomněl zdůrazňovat, že o ni/něj rozhodně nejde v první řadě.
Při poslechu opulentní diskografie H3O ale cítím, že McKenziemu musím dát zapravdu. Značná jeho titulů je vybavena dlouhými texty, ať již esejemi nebo čímsi, co připomíná hybrid přednášky a surrealistického automatického psaní (někdy vysázenými zrcadlově „naopak“, jindy se zase hodinový drone podle bookletu tváří, že se skládá z devíti písní), především ale veškerá produkce Hafler Tria zní tak nějak odtažitě. Ať již jde o zvukové koláže plné terénních nahrávek, dlouhé drones (příkladem budiž šestihodinové dvojalbum Jak nakrájet bochník chleba a abstraktní zpracování hlasů Blixy Bargelda, Davida Tibeta a Jóna Birgissona ze Sigur Rós) nebo „matmosovky“ rytmicky pojatý rozbor masturbace a soulože, vždycky mi připadá, jako by při tvorbě byl kromě dokonalého hifistického ucha uplatněn především střízlivý vědecký odstup a nemilosrdná analýza. Při jediném pražském vystoupení si na pódiu holil tvář a opékal tousty.
McKenzie tvrdí, že při tvorbě uplatňuje poznatky z psychoterapie, historie, studií jazyků a mnoha dalších oborů, jedním dechem ale o své tvorbě dodává: „Kdybych ji uměl vysvětlit, nebyl bych ji schopen dělat.“ Mystifikace se v jeho díle snoubí s přístupem alternativního vzdělávání kladoucího si za cíl nalézt v lidech to, co v nich již je, a poskytnout nový kontext dávným myšlenkám.
Andrew McKenzie se dnes dožívá padesátky. Někdy před čtyřmi lety jako by přestal vydávat nahrávky, zrušil své webové stránky, rozjel nové, na nichž sběratelům a fanouškům nabízí výtvarně-zvuková díla v limitovaných, často jednokusových edicích (když si takovou objednáte, bude pro vás dílo celý měsíc neúnavně tvořit), a tvrdě jde po všech, kdo na internet vyvěšují jeho hudbu a videa. Hovoří se o jeho špatném zdravotním stavu, podobně neveselé finanční situaci (před časem po webu sháněl zaměstnání) a složité povaze, díky níž se od něj všichni raději drží dál, předloňský třičtvrtěhodinový videorozhovor jej ale ukazuje jako veskrze šarmantního myslitele se spoustou neotřelých příměrů.
A jaké poučení plyne z prvního odstavce tohoto textu? Přeci to, že pokud nechceme vidět skutečnost, dokážeme ji vytěsnit tak dokonale, že ji zkrátka neuvidíme. A teď už to video.
