Album švýcarského kytaristy, skladatele a improvizátora Yva Reichmutha se skládá ze tří delších kompozic, z nichž jediná má pod čtvrt hodiny. Obsazení kytara, kontrabas a bicí doplňuje ještě basklarinet, který celkový sound výrazně obohacuje.
Na albu Fingertongue je slyšet řízný groove, avant rock, etnické inspirace, free jazz i tišší polohy. Zvukově si střídmý kvartet vystačí jen se svými nástroji, bez použití jakékoliv elektroniky a patrně i jakýchkoliv efektů. Neznamená to ale, že by zvuk nahrávky byl jednotvárný. Hudebníci jen všechny zvuky poctivě loudí ze svých nástrojů. Ojedinělým výstřelkem je výkřik: “Hej!” v poslední skladbě. Během celé desky jsme svědky vynikajících sól (například bubeníka Silvana Jegera ve skladbě Smoke Signals), která samoúčelně netrčí ze skladby, naopak z ní logicky vyvěrají.
Na to, že album je nahráno živě, oplývá výjimečně čistým zvukem a také hráčské výkony jsou obdivuhodně kontrolované. Paradoxně nejméně je na celé desce slyšet Reichmuthova kytara, ale chápu to jako vědomé upozadění se za účelem adekvátního vyznění celého kvartetu. Nicméně se tím do popředí trochu dostal basklarinet Luciena Dubuise.
V každé skladbě se dočkáme několika částí, často velmi rozdílných, některé z nich jsou patrně improvizované, v kontrastu s pečlivě prokomponovanými tématy, často s avant rockovou příchutí nebo s nostalgickou příměsí filmové hudby 70. let. Odsekávaná témata ale často vystřídají free pasáže, ve kterých hudebníci loudí ze svých nástrojů ty nejpodivnější zvuky a bloumavé melodie. Expresivnější a uvolněnější poloha kvartetu sluší, energie je zde velmi intenzívní, zejména bubeník zde řádně přikládá pod kotel.
Kytara se nicméně projeví, například v úvodu druhé skladby, kde překvapivě bluesuje, za vytrvalého strašení a vyhrožování basklarinetu. Nicméně během krátké chvíle blues s nástupem celého kvartetu přejde ve výrazné, skoro filmové téma, které vystřídá tišší pasáž, kde kontrabasové sólo přechází v lyrickou náladu, které ovšem nechybí potutelný disharmonický podtón. Na konci se dočkáme i jakési arabské inspirace. Groove poslední skladby Smoke Signals má intenzivní náboj, vzdáleně připomene třeba ranné King Crimson. Yves Reichmuth Quartet nám během poslechu nabídne všelijaká stylová odbočení, ovšem i díky zvukové střídmosti zůstává vše naprosto kompaktní a album se skvěle poslouchá jako jeden celek.
Na závěr se sluší říci, že tři skladby alba jsou málo. Na konci CD jsem měl rozhodně chuť poslouchat dál.
