Hübsch / Martel / Zoubek: June 16th
Schraum (www.schraum.de)
Tak to je už sedmnácté album německého Schraumu, zaměřeného především na (nikoli pouze německou) zvukově experimentující současnou hudbu. Tentokrát zachycuje vystoupení německo-kanadsko-rakouské trojice se značně neobvyklým obsazením: Carl Ludwig Hübsch (1966, tuba, objekty), který se už na tomto labelu angažoval na CD K-horns (2011), Pierre-Yves Martel (1979, viola da gamba, objekty), jenž sem přichází coby homo novus, a Philip Zoubek (1978, piano), povědomý nám už ze Subsurface (2010). Samozřejmě jednotliví členové tohoto tria jsou známí i v jiných souvislostech, tak tubista příkladně z Hübsch´s Longrun Development of the Universe, Hübsch´s Primordial Soup, Muliple Joy(ce) Orchestra nebo Ensemble /H/iatus, pianista ze spolupráce s Frankem Gratkowskim, Wilbertem de Joodem či Thomasem Lehnem a hráč na violu da gamba pro své nekonveční hledačství na tomto nástroji ve spojitosti s kontaktními mikrofony, motory, bycikly atd. Ti tři se sešli v kolínském Loftu v souhlase s pojmenováním kompaktu June 16th 2012 a nahráli tu pět improvizací, vyvěrajících z bezčasí a končících v rumrajově nevzrušivém, leč vyrušivém zahudení.
Jejich neuvěřitelně trojčivé hazardérství můžeme zčásti vnímat jako výtržnostní rojčení, nicméně bych neřekl, že si vyhledávají nové zvukové možnosti, jejich hloučivé prodýchávání a zahalivé ztajemňování se mi spíše jeví jako (pro ně) samozřejmé, ať už místy připomíná uskřinuté harampáďování, vyzývavé vzývání, pozdvihované propasírovávání nebo rozemílavé probíjení. Každá další improvizace totiž nejenom „degradováním“ základních nástrojů a jejich preparováním, ale i četnými přídavnými elementy přináší další a další posuny od meandrování kolem jednolitého tónu, zasukovaného políčkování, propíravého probírání, překypělostní valivosti přes odbíjivé praskocení, klapotání, švidrání, harcování, proviřování k rozvlékanému šátrání nad poprakávající zvukovou plošinou anebo k biliárovým úderům falší a k hrkotavému vrtulování. Co soutón, to nečekalostní vazba, do níž se jakoby mimochodem vmísí cinkavá zvonkohravost či výtrusné vehiklování. Spíše než násilnou vehemenci však ze všeho vycituji vtesávání do imaginární zvukové plochy, a kdybych měl tyto postupy porovnat s výtvarnem, nešlo by podle mého názoru ani o linoryt nebo lept, nýbrž spíše o suchou jehlu, neboť těmto experimentátorům se drobítka zvukového haraburdí proměňují ve sled napínavostního vybrušování. Ne, tahle deska vás nepohladí, ale vyruší a snad i vzruší. Ale především vás zavede do propasírovaného zvukového plenéru, kde můžete pookřát.
