Anthony Braxton / Ensemble Montaigne: (Bau 4) 2013
Leo Records (www.leorecords.com)
Jako z dávno zašlých časů nám dnes může připadat referát v Melodii z roku 1985, kde jazzový purista odsoudil pražské vystoupení Anthonyho Braxtona (s Marilyn Crispell, Johnem Lindbergem a Gerrym Hemingwayem) jako „dvouhodinovou plejádu dodekafonie, samoúčelnosti a onoho „my jsme umělci“.“ Naopak je zřejmé, že Braxton patří s Wadadou Leem Smithem a několika dalšími ke špičce jiné hudby, ke stálicím, bez nichž si současné hudební dění už nedokážeme představit. Koncertoval a nahrával s kdekým a pro všechny jím přizvané bylo ctí stát mu po boku. Že těch kompaktů je už přemíra? Ptejme se jinak: Není každý z nich jiný, odlišný? Neskýtá každé spojení další šanci objevovat, porovnávat se, přesvědčovat, že existuje ještě další výhybka, po které lze vjet do neznámé hudební krajiny?
Novinka na Leo Records (Bau 4) 2013, nazvaná podle místa a data nahrávání (Schaerholzbau, Altbüron, Švýcarsko, duben – červen 2013), náleží ovšem ke druhé větvi Braxtonova zpodobení, tedy albům bez jeho osobní účasti: melanž z jeho skladeb Composition no 174 + 96 + 136 + 94 + 98 + 193 + language music zvící 50 minut tu pod taktovkou mistrova někdejšího asistenta na Wesleyan university a spolupracovníka na řadě projektů, Rolanda Dahindena, hraje Ensemble Montaigne z Lucernu. A je třeba předeslat, že tak činí nejenom s naprostým pochopením pro neopakovatelnost Braxtonovy hudby, ale také se záviděníhodnou brilantností pro uplatnění barvitosti všech nástrojů a pro jejich až na milimetrové doklapnutí vzájemné souhry a propustnosti bez slyšitelnosti švů mezi peripetiemi jednotlivých kompozic, plynoucích tu v jednolitém řečišti. Už proto je záhodno uvést tady výčet všech hudebníků, protože mezi nimi není jediný, který by zdatně a zdárně k celkovému výsedku nepřispěl. Jsou to houslisti Claudia Kienzler a David Sonton Caflisch, violista Markus Wieser, violoncellistka Céline-Giulia Voser, kontrabasista Kaspar Wirz, flétnistka a hráčka na pikolu Julianna Wetzel, hobojista a hráč na anglický roh Peter Vögeli, klarinetista a basklarinetista Nicola Katz, fagotista Maurus Conte a hráč na lesní roh Martin Huber.
Sled výňatků z uvedených skladeb probíhá v neustálé proměnlivosti od švitořivé změtenosti přes zvukomalebné vyluzňování k vytrubovačskému prekérničení, od svištivé ztajemnělosti přes dramatické rozvírání po údernou vyzývavost, přičemž otálivé pasáže jen zvyšují napětí, mělnivá měnlivost se pohybuje od rozpomínavého rochání přes prostopášné rozkošatění se zacouvávanými cézůrami po valivou výbušnost či rozpínavé vichření do výhrůžnosti. Na první poslech zrůzňovaná, propíraná a přepíraná změť má své zákonitosti, je neustále znovu uzamykána do vycelebrovaných tvarů a souzvukových rojnic, které jsou vždy poznovu rozcuchávány, rozkotáleny do skřítkování i vílivosti, komorně laděné pasáže střídají valpuržinské běsnivosti. A právě zmínění hudebníci zvládají všechny úskočnosti předlohy beze známky falše, odemykají oněch (s nadsázkou) 1000 + 1 nepřeberností zvratů a jsou s nimi nejen srozuměni, ale dokážou se vhloubit do předestřených záhybností rezvětveňovaným vějičkováním, durdivým prubířením či briskním rokotáním s bičíkovými výpisky.
Právě proto si při poslechu připadáme jako na různosměrné houpačce s prostřídáváním monstróznosti a zavinutosti, hbité průskočnosti, vzníceně prošmiknuté do roztančené výskočnosti a do ztajené podhoubnosti. V padesáté minutě vám připadá, že by to takhle mohlo pokračovat do nekonečna, nicméně náhle je vše vehnáno do smírčího pádu, po němž celé hudební dobrodružství doznívá už jenom v posluchači. Myslím, že Dahinden, který je strůjcem tohoto neobvyklého elaborátu, skutečně vystihl fascinující zvukový svět Anthonyho Braxtona – Pirmin Bossart ve svém doprovodném slově k albu v tomto ohledu nijak nepřehání.
