Keiji Haino – Jim O’Rourke – Oren Ambarchi: Now While it Is Still Warm Let Us Pour in All the Mystery
Black Truffle (https://www.blacktrufflerecords.com)
Titánské powertrio přichází po roce s další ze svých živých nahrávek. Now While it Is Still Warm Let Us Pour in All the Mystery je deska řádně rocková, rafinovaně spojující elementy fusion, krautrocku a no wave. Rytmická sekce Ambarchi/O’Rourke je mnohdy až téměř strojová a dává tak vyniknout lunatické kytaře Keijiho Haina. Ta přeskakuje od noiserockového běsnění k vyšinutým no-wave akordům, občas se odmlčí – v místech kde se Haino rozezpívá, aby se pak vrátila s ještě větší intenzitou ve finále jeskynního rocku, jako ve skladbě A new radiance springing forth from inside the light. Zvuk Hainovy kytary je místy opravdu téměř pravěký, ovšem skvěle čitelný a i přes celkem velké zkreslení není nikde rozmazaný nebo zahuhlaný. O’Rourkova basa je pak záhadná, z větší části sloužící celku hrající bok po boku s Ambarchiho úspornými bubny, tu a tam pak vstoupí do dialogu s Hainovou kytarou. Trio zní dokonale kompaktně a sehraně.
Album otevírá bezmála desetiminutová skladba s přiměřeně dlouhým názvem Once Again I Hear The Beautiful Vertigo Luring Us To Do Something, Somehow (od minulé desky si trio libuje v sáhodlouhých názvech). Ambientní až ezoterická nálada první skladby tvoří předehru pro pozdější nářez. Ve skladbě zazní éterické tóny tibetských mís, což jsou ve skutečnosti jen sklenice na víno, které rozeznívají speciální hosté Charlemagne Palestine a Eiko Ishibashi. Ještě druhá skladba se nese v podobném duchu. Haino ji sólovou hrou na flétnu obdařil výrazně japonskou náladou, rytmické duo v pozadí jen tiše haraší a chystá se do akce. Po další tři skladby bouří trio mohutným a těžkotonážním freerockem. Výraz power trio je tady víc než na místě. Na konci alba pak přijde zklidnění v podobě pomalé skladby Now While it Is Still Warm Let Us Pour in All the Mystery, ve které se brnkání Hainovy kytary zabalené v dlouhém reverbu postupně ztrácí kdesi v tmách.
Album dobře funguje jako celek, ale jeho střední freerocková část funguje přece jen ještě o kus lépe. Zpěv Keijiho Haina je ozdobou klidnějších skladeb, ale ve zmíněných třech těžkých kusech na můj vkus trochu brzdí extatický kromaňonský rock, který by bez zkliďnujících pauz, ve kterých zpěv střídá kytaru, možná dospěl ještě k daleko větším vrcholům.
