Philippe Lauzier: Transparence
Schraum (www.schraum.de)
Philippe Lauzier (1977), rodák z Montrealu, není dnes už ani pro nás neznámý zvukový buřič a improvizátor. Účinkuje totiž v nejrůznějších spřeženích a projektech od Toiture či La Formule XYZ přes Suburface (viz CD s Phillipem Zoubkem a Nilsem Ostendorfem právě na Schraumu v roce 2010) nebo Sainct Laurens po Disparition de l´usine éphémere anebo Today is a Special Day (kompakt s Milesem Perkinem a Robbiem Kusterem na Ambiances Magnétiques z roku 2006). Není tedy divu, že mu Torsten Papenheim ze Schraumu nabídl prostor pro sólovou exhibici, což činí zcela výjimečně. Výsledkem je Transparence, dvanáct zastavení, na kterých Lauzier využívá/zneužívá basový klarinet (včetně jeho amplifikace a multitrackování i feedbacku), alt i sopránsaxofon, a věřte mi, že se se svými nástroji nemazlí, že z nich chce vykřesat i to, co v nich (zdánlivě) není. A tak v tomto jeho nerozmazlivém podání zažijeme hrčivé posun(k)ování, (po)šramocené rozrušivkování, rozdivené zabrušování, násobené amplifikovanou náhalností nebo bruskovitým odřezáváním, až odsekáváním, zvratnou výhřeznost, uřícenostní chroumání, pasírované zneprůzračnění (v opaku k transparentnímu názvu desky), zlomkrkovou vývratnost, telegrafickou hlásnost, volavou skřehovatost, vehiklující poletuchování – a to uvádím pouze zlomek z výhrůžností, jimiž nás obšťastňuje, protože třeba v en-dessous je tato vzdýmavá zjitřelost znásobena čtyřnásobným použitím basklarinetu v jedné rozvíravé zavalivosti. Když pak mu nestačí saxofony a klarinety, přejde v závěru do motorizovaně zvonového běsnění. Můžeme licitovat, který z těchto hokuspokusů nám připadne zmateční a ve kterém najdeme zalíbení; mně třeba nejvíc konvenuje silhuette, která je dráždivě odstíněná a má skutečně až vizuální siluetnost.
Ano, jde o výzkumnické kumštování, o laboratorní badatelství, nicméně poněkud převažuje možná nevědomé východisko: podívejte se, co všechno svedu, pohleďte, jaký jsem machr! Nic proti tomu, jenomže bych byl raději, kdyby napříště Lauzier při podobných příležitostech bral více zřetel na ucelenost, kompozičnost a sdělnost alba jako celku místo házení trumfů při takovém alchymistickém pokru. Tedy: objektivně vzato, jde o kumštovní sólování, které si zaslouží potlesk, subjektivně bych se však přimlouval o celistvost vyznění namísto rozkouskované přehlídky extravagancí.
Philippe Lauzier: Transparence
Schraum (www.schraum.de)
Philippe Lauzier (1977), rodák z Montrealu, není dnes už ani pro nás neznámý zvukový buřič a improvizátor. Účinkuje totiž v nejrůznějších spřeženích a projektech od Toiture či La Formule XYZ přes Suburface (viz CD s Phillipem Zoubkem a Nilsem Ostendorfem právě na Schraumu v roce 2010) nebo Sainct Laurens po Disparition de l´usine éphémere anebo Today is a Special Day (kompakt s Milesem Perkinem a Robbiem Kusterem na Ambiances Magnétiques z roku 2006). Není tedy divu, že mu Torsten Papenheim ze Schraumu nabídl prostor pro sólovou exhibici, což činí zcela výjimečně. Výsledkem je Transparence, dvanáct zastavení, na kterých Lauzier využívá/zneužívá basový klarinet (včetně jeho amplifikace a multitrackování i feedbacku), alt i sopránsaxofon, a věřte mi, že se se svými nástroji nemazlí, že z nich chce vykřesat i to, co v nich (zdánlivě) není. A tak v tomto jeho nerozmazlivém podání zažijeme hrčivé posun(k)ování, (po)šramocené rozrušivkování, rozdivené zabrušování, násobené amplifikovanou náhalností nebo bruskovitým odřezáváním, až odsekáváním, zvratnou výhřeznost, uřícenostní chroumání, pasírované zneprůzračnění (v opaku k transparentnímu názvu desky), zlomkrkovou vývratnost, telegrafickou hlásnost, volavou skřehovatost, vehiklující poletuchování – a to uvádím pouze zlomek z výhrůžností, jimiž nás obšťastňuje, protože třeba v en-dessous je tato vzdýmavá zjitřelost znásobena čtyřnásobným použitím basklarinetu v jedné rozvíravé zavalivosti. Když pak mu nestačí saxofony a klarinety, přejde v závěru do motorizovaně zvonového běsnění. Můžeme licitovat, který z těchto hokuspokusů nám připadne zmateční a ve kterém najdeme zalíbení; mně třeba nejvíc konvenuje silhuette, která je dráždivě odstíněná a má skutečně až vizuální siluetnost.
Ano, jde o výzkumnické kumštování, o laboratorní badatelství, nicméně poněkud převažuje možná nevědomé východisko: podívejte se, co všechno svedu, pohleďte, jaký jsem machr! Nic proti tomu, jenomže bych byl raději, kdyby napříště Lauzier při podobných příležitostech bral více zřetel na ucelenost, kompozičnost a sdělnost alba jako celku místo házení trumfů při takovém alchymistickém pokru. Tedy: objektivně vzato, jde o kumštovní sólování, které si zaslouží potlesk, subjektivně bych se však přimlouval o celistvost vyznění namísto rozkouskované přehlídky extravagancí.
Philippe Lauzier: Transparence
Schraum (www.schraum.de)
Philippe Lauzier (1977), rodák z Montrealu, není dnes už ani pro nás neznámý zvukový buřič a improvizátor. Účinkuje totiž v nejrůznějších spřeženích a projektech od Toiture či La Formule XYZ přes Suburface (viz CD s Phillipem Zoubkem a Nilsem Ostendorfem právě na Schraumu v roce 2010) nebo Sainct Laurens po Disparition de l´usine éphémere anebo Today is a Special Day (kompakt s Milesem Perkinem a Robbiem Kusterem na Ambiances Magnétiques z roku 2006). Není tedy divu, že mu Torsten Papenheim ze Schraumu nabídl prostor pro sólovou exhibici, což činí zcela výjimečně. Výsledkem je Transparence, dvanáct zastavení, na kterých Lauzier využívá/zneužívá basový klarinet (včetně jeho amplifikace a multitrackování i feedbacku), alt i sopránsaxofon, a věřte mi, že se se svými nástroji nemazlí, že z nich chce vykřesat i to, co v nich (zdánlivě) není. A tak v tomto jeho nerozmazlivém podání zažijeme hrčivé posun(k)ování, (po)šramocené rozrušivkování, rozdivené zabrušování, násobené amplifikovanou náhalností nebo bruskovitým odřezáváním, až odsekáváním, zvratnou výhřeznost, uřícenostní chroumání, pasírované zneprůzračnění (v opaku k transparentnímu názvu desky), zlomkrkovou vývratnost, telegrafickou hlásnost, volavou skřehovatost, vehiklující poletuchování – a to uvádím pouze zlomek z výhrůžností, jimiž nás obšťastňuje, protože třeba v en-dessous je tato vzdýmavá zjitřelost znásobena čtyřnásobným použitím basklarinetu v jedné rozvíravé zavalivosti. Když pak mu nestačí saxofony a klarinety, přejde v závěru do motorizovaně zvonového běsnění. Můžeme licitovat, který z těchto hokuspokusů nám připadne zmateční a ve kterém najdeme zalíbení; mně třeba nejvíc konvenuje silhuette, která je dráždivě odstíněná a má skutečně až vizuální siluetnost.
Ano, jde o výzkumnické kumštování, o laboratorní badatelství, nicméně poněkud převažuje možná nevědomé východisko: podívejte se, co všechno svedu, pohleďte, jaký jsem machr! Nic proti tomu, jenomže bych byl raději, kdyby napříště Lauzier při podobných příležitostech bral více zřetel na ucelenost, kompozičnost a sdělnost alba jako celku místo házení trumfů při takovém alchymistickém pokru. Tedy: objektivně vzato, jde o kumštovní sólování, které si zaslouží potlesk, subjektivně bych se však přimlouval o celistvost vyznění namísto rozkouskované přehlídky extravagancí.
