Jaké je hrát patnáctihodinový koncert? Jak to působí na fyzičku a jak na psychiku?
Je to super. Byl to zážitek. Když člověk ví, že je na akci, která se už nikdy nebude opakovat, užívá si to jinak. A tady byl na užívání dostatek času. Ten čas se dal vnímat dost fyzicky, což byl vlastně účel toho všeho. Normálně je každá akce za hodinu pryč a jakoby se nic nestalo. Tady jsme měli možnost si všechno uvědomit a na nic se nemuselo spěchat. Komfortní porce času na všechno.
Fyzicky to odnáší samozřejmě uši a pak nohy. Většinu času jsem stál. Na podobnou akci doporučuju hlavně dobré boty! Psychicky mě to moc nedeptalo, když jsem měl krizi, dal jsem si kafe a nějakou sladkost a jelo se dál. Naopak to bylo většinu času až takový slavnostní. Rozjet to celý chvíli trvalo, ale pak už to jelo skoro samo. A v jednu chvíli jsme měli všichni pocit, že už to nikdy neskončí. Ale ne že by nás to děsilo, bylo nám v tom spíš dobře.
Kolikrát a jak dlouho jsi odpočíval? A ostatní z B4?
Já jsem hrál nejdřív v kuse asi šest hodin, pak jsem si musel jít dát něco k jídlu a kafe. Pak jsem hrál další asi tři hodiny v kuse. Pak už ty pauzy byly delší, ale hlavně protože se tvořila fronta náhradníků a tak jsem hrát buď nemusel, nebo nemohl, protože někdo už hrál na mojí kytaru. Leoš [Kropáček] odpočíval asi víc, protože bubeníků tam bylo hodně a všichni měli výdrž. Karel [Žďárský] hrál taky dlouho a pak si dal dlouhou pauzu skoro až do konce. A David [Freudl] po nějakých deseti hodinách musel jít na chvíli spát, protože kvůli práci vstával poslední dva týdny každý den ve čtyři ráno.
Měl jsi v nějakou chvíli pocit, že už nevíš, co hrát?
No hlavně když jsem odešel, tak jsem nevěděl jak znova začít. Naštěstí to občas někdo z hostů nakopnul zase trochu jinam. Dobrý byly taky okamžiky, kdy se hodně redukovalo. Pro mě jedna z nejlepších pasáží byla, když jsme hráli asi dvacet minut jenom drony. To bychom si na normálním koncertě asi nemohli dovolit a hrát drony tři minuty nemá smysl. Jinak jsem já osobně měl krizi asi po devíti hodinách a musel jsem na chvíli odejít. Pak se zjistilo, že je tam David sám. Hrozně jsem ho chtěl nějak zachránit, ale v tu chvíli to prostě nešlo.
Hrající sestava se díky četným hostím neustále proměňovala, vznikly nějaké opravdu nečekané a pozoruhodné konstelace?
To ano. Například všechny formace s Vojtou Procházkou u kláves. Potom jeden moment, kdy hrála jenom elektronika – pánové Jan Burian, Michal Cáb, Jan Faix, Jára Tarnovski a Michal Zbořil. Nepřehlédnutelný byl Martin Janíček, který si přinesl největší nástroj, obří plechový objekt, na který vyhrával industriální rytmy. Zajímavá byla taky kapela s Jakubem Pechem u basy, kde potom spolu chvíli hráli Bethany Lacktorin, Vojta Procházka a Ondřej Ježek.
Jak se proměňoval počet diváků a účinkujících během dne?
Zcela podle očekávání přišlo nejvíc lidí večer, asi protože na koncerty se většinou chodí večer. Ale v ten večer my už měli za sebou deset hodin hraní, takže nás zachránilo jen to, že spolu s diváky přišlo i hodně hostů. Jinak si teda myslím, že bychom to i bez těch hostů zahráli, ale nebyla by to taková legrace. A David by možná chvíli spal za klávesama. Několik diváků tak bylo opravdu celý den. Těm patří respekt!
