Ernstalbrecht Stiebler: Ton in Ton
m=minimal (m-minimal.com)
Když se v padesátých a šedesátých letech kula modernistická želízka evropské hudby v Darmstadtu a na podobných festivalech, byl Ernstalbrecht Stiebler (nar. 1934) u toho společně s provařenějšími jmény jako Karlheinz Stockhausen a další. Zároveň tam ovšem narazil na díla LaMonte Younga, která ho nasměrovala jinam. Nespokojenost s informačním přehuštěním tehdejší moderny se Stiebler rozhodl řešit redukcí množství informací obsažených v hudbě a její koncentrací. Jeho hudba zůstala dlouhou dobu relativně neznámá, Stiebler sám se významně angažoval jako dramaturg a redaktor, čímž pomáhal hlavně ostatním skladatelským kolegům. V posledních letech se ale situace mění. (Proč se nepochválit, že pro HIS Voice napsal Stieblerův profil Jaroslav Šťastný již v roce 2008?) A je to mimo jiné i zásluhou německé značky s výmluvným názvem m=minimal, na níž vyšlo již druhé album Stieblerovy hudby.
Titulní skladba, která byla napsána roku 2011, staví ze zvuků komorního ansámblu (Ensemble Modern s dirigentem Franckem Ollu) více než dvacetiminutovou plochu oscilující mezi ambientním klidem a k prasknutím gradujícím napětím. Metoda kompozice připomíná ideově spřízněného italského aristokrata Giacinta Scelsiho: Máme pocit, jako by neustále zněl jeden tón, který se nám ale zároveň neustále před očima a ušima rozostřuje, posouvá a přebarvuje. Nástroje se vrší jeden na druhý v unisonech či čistých souzvucích, ty na chvíli „pokazí“ mikrotonální odchylka, rozhýbe jemné tremolo, nově přidaný tón změní vyznění souzvuku. To vše se obejde bez neobvyklých technik hry, čisté tóny stačí. Hudební dění se odehrává v pomalých proměnách a tichých hladinách, v nichž sebemenší obměna působí jako když se z vlny vynoří velryba.
Druhé polovině nahrávky dominují varhany. Trojdílná kompozice Torsi z roku 2002 nařizuje skromnost nástroji stvořenému k ohromování davů věřících majestátním zvukem. Úvodní část Torso několik minut převaluje souzvuk v hlubokých polohách, aby ve finále nasadila několik tónů v polohách nejvyšších, Organa minima střídá dlouhé tóny s neustále se prodlužujícím rytmickým vyklepáváním akordů, finální Cantus je nekonečnou melodií ze tří tónů. V té hudbě není barokní opulence, ale ani gotická přísnost, nejspíš se v ní skrývá nadšení z objevování jednoduchých zvukových krás. Pro kontrast se nabízí skladba Betonungen, kterou Ernstablrecht Stiebler napsal již v roce 1968. I tady slyšíme koncentraci na oproštěné myšlenky, ty jsou ale za sebe řazeny do výrazně kontrastních sekvencí. Z jednoduchých prvků tak vzniká dramaticky se měnící řetězec s velkými dynamickými skoky, drsnějšími souzvuky a proměnami rejstříků varhan, které občas znějí hodně kosmicky. Místa s dlouhými pauzami jsou střídána rychlými běhy, osamělý tón zašlápne plný zvuk všech píšťal. Srovnání dvou skladeb vzdálených od sebe bezmála čtyřicet let je dobrou ilustrací skladatelovy cesty a zjišťování, že méně je často opravdu více. Album Ton in Ton připomíná důležité jméno evropské hudby posledních desetiletí, ale především ukazuje, co má být úkolem té zdánlivě zbytečné komponované hudby naší doby: učit nás poslouchat jinak.
ukázka zde: https://soundcloud.com/experimedia/ernstalbrecht-stiebler
