Federsel & Mäkelä: Fresh & Wild
Meteorismo (https://meteorismorecords.blogspot.cz)
Pro pojem atavismus je možné najít řadu výkladů. Wikipedie pojmenovává například atavismus biologický, tím „může být např. objevení se ocasu u člověka nebo nohou u velryby, delfína nebo hada“, a sociální jako „často nečekaný návrat dávno zapomenutých způsobů chování, které v současné společnosti ztratily původní význam (…), rybářská nebo houbařská vášeň…“ atd. Pokud bychom si nechtěli pohrávat se zaváděním nového pojmu – atavismu hudebního, odpovídá obsah recenzované desky spíše definici druhé.
Není to ostatně poprvé, kdy se česko-finské duo multiinstrumentalistů a vůbec multidisciplinárních umělců Tomáše Procházky a Pasiho Mäkely vypravilo společně na průzkum hluboko zasunutých historických vzorců uměleckého projevu, jejich prolnutí se širším spektrem hudebních stylů a způsobů nahrávání, aby to vše namíchali s úmyslem dosáhnout nejbrutálnějšího účinku právě vůči vkusu současného fanouška. Po studiovém debutu a koncertní nahrávce s Martinem Klapperem jsou tady mistři hudební lobotomie zase o kus dál. Jediná nejistá cestička, po níž může posluchač vykročit a vyhnout se šoku, spočívá v nalezení jistého velmi speciálního smyslu pro humor a nebo nějakého vlastního doposud netušeného atavismu, třeba i toho biologického.
Jako koncept pro avantgardní umělecké dílo to vypadá možná výborně, o to hůře se pak ale může hledat vydavatel. Procházka a Mäkelä pátrali asi rok, dočkali se přitom zřejmě řady striktně i zábavně odmítavých reakcí („Really crazy shit!“ John Zorn) a nakonec založili vlastní netlabel Meteorismo, odkud je možné si nyní již nejen toto album stáhnout za libovolnou částku.
Základem všech jedenácti tracků je samozřejmě spontánní improvizace obou aktérů, která je možná místy doplněna o další „doimprovizované“ vrstvy či jsou k nim možná domixovány části jiných záběrů, s jistotu tu mnoho říci nelze. Výrazové spektrum a instrumentář se u tohoto dua rozšiřuje už od začátku jeho existence, nabírá tedy obludných rozměrů, hodně kreací se tu děje ale často jen v náznacích a krátkých útržcích – tu banjo, akustická kytara a country, tu jakýsi pekelný řev, tu freejazzové zahudrování saxofonu, psychedelické syntezátory z různých dob, tu manipulace s magnetofony, šepot atd. a celkový charakter pak ovlivňují především různé způsoby snímání a nahrávání nástrojů většinu alba utápějící v lo-fi šumové temnotě. S ní si ostatně rozumí i konstantnější, zvukově stejně podivné psychedelické pasáže. Nic nelze očekávat dopředu, a to může být pro posluchače 21.století s často na dlouho dopředu povinnostmi přesně vyplněným diářem neuvěřitelně osvěžující, pokud mu to dojde…
Jeden z mála náznaků racionální produkce lze spatřit v zařazení něčeho jako „hitu“ na pro singly poměrně častou druhou pozici na albu. V kontextu desky to ale také může působit, že si obstarožní bicí automat ve skočném tempu pánové zapnuli omylem, zapomněli na něj, pak zapomněli i jak ho vypnout, načež ho nakonec někam odnesli a přikryli dekou, ale výsledný undergroundový hit o měkkýších bych rád někdy zaslechl na nějaké opravdu odvázané party.
Toto album si znalec nemůže nevychutnat. Znalcem se může za jistých okolností stát kdokoli, což lze ověřit jedině stažením a poslechem.
