Smrt žádného z velkých umělců mého mládí mě nezasáhla tolik jako červencové úmrtí Charlieho Hadena. Jeho hluboce idiosynkratická hra na kontrabas pro mě coby pro mladého hráče měla obrovský význam a sám Haden byl ústředním a přímočarým protagonistou militantního newyorského freejazzového milieu šedesátých a sedmdesátých let. A právě toto prostředí mě víc než co jiného inspirovalo k rozhodnutí začít hrát hudbu. A jakkoli byl zvuk této scény prostě parádní, stejnou měrou se mi stýská i po její politice – militantní a revoluční, hlasité a suverénní. Jako sountrack k aktivitám Černých panterů, jakýsi černý proto-punk promlouvající hlasem první americké černé generace (a jejich bílých přátel), která říkala fuck you. Když LeRoi Jones křičel: „Chceme básně, které zabíjejí, vraždící básně, básně, které střílí jako pušky!”, myslel to vážně. Radikální formální inovace avantgardistů Alberta Aylera a Cecila Taylora byly vyvažovány zuřivostí hraní, téměř nekontrolovaným vztekem, který doslova atomizoval rytmus, melodii a následkem toho dokonce i samotný čas. Název Hadenova zásadního big bandu, Liberation Music Orchestra, naznačoval, na jaké straně barikády jeho kapelník stojí, zrovna tak jako zatčení v roce 1971 v Portugalsku poté, co Haden věnoval koncert „osobozeneckým hnutím černošského lidu v Mosambiku, Guinei-Bissau a Angole,“ což byly v té době bouřící se portugalské kolonie. Je snadné smát se dnes názvům písní jako Píseň pro Che, Předseda Mao a Píseň sjednocené fronty coby naivnímu salónnímu socialismu – nebo je po tolika letech pouze těžké, ne-li nemožné pochopit motivaci či kontext jejich vzniku. Byla zkrátka jiná doba a mnozí umělci byli inspirováni opozicí vůči vlastnímu západnímu imperialismu, utopické časy, které se v neoliberální současnosti nenávratně vzdalují.
Haden se samozřejmě nejprve proslavil coby člen legendárního kvatretu Ornette Coleman Quartetu, který se v roce 1959 přesunul z Los Angeles do New Yorku, kde zažehl celou freejazzovou scénu. Od té chvíle byl jedním z nejdůležitějších basistů jazzové historie a po jeho čitelné architektuře a fantastickém tónu byla po celý jeho život slušná poptávka. V roce 1969 postavil Liberation Music Orchestra coby přímou reakci na válku ve Vietnamu a události v USA. Mix free jazzu, písní španělské občanské války a etnických nástrojů ze souboru udělalo představitele toho, čemu se později začalo říkat world music. Nakonec se Haden vydal na dlouhou a plodnou kariérní cestu, během níž nahrával a vystupoval snad s úplně každým, po čase se z něj nevyhnutelně stal „zasloužilý představitel“ jazzu. Pochodeň opozice ale třímal do samého konce: v reakci na poslední válku v Iráku ještě jednou obnovil Liberation Music Orchestra, což byl v kontextu současného konzervativního, ne-li reakcionářského jazzu, jenž se stihl zcela očistit od vší společenské, politické a nakonec i hudební relevance, vpravdě kontroverzní krok.
Třikrát Charlie Haden:
1) Street Woman je klasický kvartet Ornetta Colemana v nejlepší formě. Úžasná rytmická sekce Hadena a Billyho Higginse je v jednom ohni a Don Cherry nikdy nezněl líp.
2) El Quinto Regimiento z debutového alba Liberation Music Orchestra
3) Chairman Mao – Old and New Dreams s Hadenem, Deweym Redmanem, Donem Cherrym a Edem Blackwellem
Charlie Haden – rozhovor z roku 2006 – video zde.
Albert Ayler Trio – Spiritual Unity:
Cecil Taylor – Akisakila:
Překlad: Petr Ferenc
