Ariel Pink: pom pom
4AD (https://www.4ad.com)
Ariel Pink je patrně nejznámějším akolytou R.Stevie Moora, praotce DIY nahrávání, který “dělal víc než jiní, aby se stal slavným a bohatým, ale zůstal chudým a neznámým”. Ariel Pink se od svého vzoru poučil a svému štěstí šel naproti. Dnes vydává u zavedených labelů a své písně nahrává v regulerním studiu. Slávy se mu také dostalo a dokonce se může letos pyšnit titulem “nejnenáviděnější muž indierockové scény”, což zní hrdě i absurdně zároveň. Ariel Pink si tento vavřín připnul po sérii misogynických výroků, o nichž se troufám domnívat, že budou součástí image pečlivě budované Pinkovy veřejné persony, které nejenže není co věřit, ale která také žije v perfektní symbióze se svými odpůrci i denuncianty.
Ve světě fikce, kde nic není tím, čím se zprvu zdálo být, se pohybujeme i v rámci Pinkova nejnovějšího dvojalba pom pom. Jde o pestrou voničku písní inspirujících se různými nebo přímo parodujících různé žánry či kulturní fenomény. Během sedmdesáti minut trvající kolekce sedmnácti písní Pink vystřídá odkazy na britský rock 60.let, popěvky jako vystřižené z americké loutkové show The Muppets, ukázkový indierock, nostalgické balady, docela jako z Beckova smutného období a především 80. léta, na sto způsobů, vesele i vážně. V reakcích na Pinkovo nové album také nikdo neopomene zmínit inspiraci Frankem Zappou, zjevnou ve virtuózní eklektičnosti alba i v cynickém šklebu, který za kolekcí písní cítíme. Ariel Pink mnohokrát připomene Zappu i svým pěveckým projevem, ze kterého však necítíme epigonství, ale prostě pohyb ve stejném teritoriu, ve kterém se Pinkův baryton umí pošklebovat přinejmenším stejně jako kdysi slavný freak. Pinkovy aranže i bláznivé a provokativní texty jakoby se pokoušely odpovědět na otázku “Does humor belong in music?”
Při poslechu pom pom je nutné se nejdřív prodrat zvukovým pelem osmdesátých let, umně a ve velkých dávkách na nahrávku naneseným. Předpokládám, že i přes trvající hype eighties nebude vyšisovaný zvuk starožitně znějících syntezátorů každému vonět. Někdy je zvuk ohlodaný až na kost a také aerobikové aranže jakoby chtěly případného normálního posluchače spíše odradit, jindy – u potenciálních hitů – se zvuk rozjasní a stereo obraz rozšíří. Album místy připomene zvuk nahrávek Jamese Ferrara, zatímco však Ferraro vytváří z útržků zvuku alternativní vesmír, který jeho obyvatelé dávno opustili, Pinkovy kulisy obydlují rázovité postavy, je plný bizarního života a party se v něm střídá s kocovinou.
Hudebně se na albu zjeví postupně snad všechna klišé hudby, kterou si mnozí ještě pamatujeme ze svého dětství: ty nejblbější automatické bicí, kytary bohatě zdobené chorusem, klávesové basové linky, stringy a brassy a s velkým gustem používaná unisona, nejlépe s hlavní linkou zpěvu. Všechny nástroje navíc hrají jakoby je někdo včera vyndal z komory, kde ležely bez povšimnutí třicet let a čekaly na svou příležitost. Ariel Pink s nimi vytváří omamnou verzi osmdesátých let. Jsou to ale trochu jiná osmdesátá léta, než jak je známe. R. Stevie Moore je v nich jednou z hlavních hvězd a žádná poťouchlost není pro jejich hudbu dost poťouchlá.
