- Inzerce -

Paolo Angeli: S’Û

Paolo Angeli byl přednedávnem jednou z hvězd Respect Festivalu, při té příležitosti zde vyšel i obsáhlý rozhovor, který s kytaristou vedl Petr Slabý. Naťuknuta v něm byla i Angeliho erbovní zbraň, sardinská kytara preparovaná a obohacená o další struny i kladívka tak, že se na ni hraje rukama nohama, smyčci i elektronicky. A mluvilo se i o tom, že Angeliho námořnická image má co dělat s tím, že se námořníkem nakonec nestal díky kytaře atd. atd., přečtěte si to.

Angeliho nové album pro mne nicméně představuje smutný poslech. Rovnou přiznávám: prostě už nehraje, co chci já. Až dosud jsem jej ctil coby mistra kytary, který na svém nástroji kutí a vyluzuje vpravě neidiomaticky (ne v duchu takzvané neidiomatické improvizace, která už co do pravidel tak zkostnatěla, že se její označení stalo sebeparodií). V jednu chvíli nebylo lze odhadnout, co přijde za okamžik, Angeliho virtuozita a jasný umělecký záměr přitom byly nepřeslechnutelné. Samorost, zní mnou nadužívaná pochvala…

Angeliho proměna – k níž nepochybně došlo, ať si o ní myslí, kdo chce co chce – má co do činění s komerčně stále úspěšným šuplíkem world music, v němž se páté přes deváté mele vše, co západnímu našinci připomíná barvotiskové „cizí kraje“ a vyvolává blažené kristiánovské snění, jež je v z drtivé části krutě zploštěnou karikaturou. Paolo Angeli se ale do této scény zjevně rozhodl patřit. Takže nadále improvizuje, dbá ale na to, aby výsledek na první poslech přinášel cosi z „oněch míst“ a „oněch dob“. Cikáni, cikády, námořníci, tanečnice s růží za uchem. Vroucné, vášnivé, cizokrajné… ach…

Tak trochu mi to připomíná pád ke hvězdám, který se přihodil Ivě Bittové (ostatně, také nějakou dobu patřila do party Recommended Records). Z „divné slečinky“ se stala kulturní instituce, jež svůj kdysi nespoutaný rukopis musela přizpůsobit „prestižnosti“ míst a kolaborací, do nichž je nyní zvána – a v nichž zkrátka hraje roli uhrančivé exotické cizinky.

Možná jí i Angelimu krutě křivdím, takové jsou ale důvody, proč je S’Û prvním kytaristovým albem, které mě nechalo chladným a zavonělo mi patetickým kýčem. Když už pohlednicová pseudoexotika, radši si zajódluju s Danem Nekonečným.

Paolo Angeli: S’Û

AnMa Productions

ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)

 


Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.