Myšlenka nahrát coververze písní Plastic People of the Universe zrála mezi členy krautrockově psychedelickeho seskupení B4 již nějakou dobu.
K její realizaci zjevně napomohl fakt, že se B4 v poslední době přesunuli od standardnějšího rockového obsazení k větší soustavě analogových syntezátorů a bicích automatů (jako další hráč na syntezátory tu přibyl Michal Zbořil). Pro B4 tak typické krautrockové inspirace jsou tu tak nahlíženy opět z jiné perspektivy. Jsme zvukově blízko pionýrským elektronickým formacím typu Kraftwerk či Waltera Carlose, avšak zde je hudební obsah poněkud drsnější a to především díky plastikovským basovým linkám a undergroundové expresivitě. I převod plastikovských groovů do různě kontrolovaných sledů voltáží nám dokazuje hudební sílu klasických skladeb Plastic People, hudební sdělení řady jiných (nejen) českých či československých kapel by podobnou transformaci snadno nemuselo vůbec přežít a vyznít pak třeba i jako samohrajkové demo. Tvůrčí vklad kvartetu B4 je tu ovšem také neoddiskutovatelný.
Dalším rozměrem tu jsou texty básnických velikánů Egona Bondyho a Christiana Morgensterna, které zde skrze různé vocodery promlouvají ústy leadera a producenta Tomáše Procházky v německých překladech a v německem originálu (titulní Půlnoční myš). Pokud necháme duchem Bondyho prostoupit celé naše vnímání této hudby, máme zde zřejmě co do činění s první protovariantou žánru machine, který sám Bondy ve svém románu Cybercomics předpovídal (společně s žánry ragg a void) až pro druhou polovinu jednadvacateho století. Vocoderová němčina působí přitom správně odosobněně až mimózně, někdy má ale dikci až diktátorskou. Některé Bondym formulované charakteristiky však sedí na B4 i na Plastic People: „a opět znova a bez přestávky rozvřískali se hudebníci zesílení elektronikou na tisíc decibelů (…) Dokonale pomatená změť zvuků byla nejpodobnější řevu mamutů v říji, tu však na povrch vyplynula neuvěřitelná melodie, jíž se vše ostatní poddalo, a jako žalm sjednotila hudebníky a posluchače v jedno těleso, pomalu, ale nezadržitelně se prodírající vždy znovu a znovu vzhůru a opět do počátku do hloubky, kterou nebylo možno ani dosáhnout.“ (Invalidní sourozenci)
Ve většině skladeb se lze dosytosti opájet údernými groovy se vkusně potemnělými beaty (Dynacord Percuter, Coron DS7) a veletučnými syntezátorovými basovými linkami a často také citlivými sólovými melodiemi nad stroze lyrickými orchestracemi analogových smyčců. Ostinátní rytmické pasáže samozřejmě vyžadují hypnotický počet repetic a během alba si lze takto vychutnat řadu základních plastikovských hitů, Zwanzig, Magische Nacht, Francovka… Velmi zábavné je pak ale sledovat také další syntezátorové vrstvy utopené pod těmito hlavními atributy. Někdy působí, jako by se nahrály skoro třeba jen do nějakého přeslechu. Je to ale často další silné kosmicky psychedelické sdělení, ať už jde o táhlé plochy či melodie, občas tu dojde i na jemně noisující erupce.
Tato deska s přehledem zvládne srovnání s jakýmkoli mezinárodně úspěšným projektem z oblasti beatové analogové elektroniky (osobně se mi při poslechu několikrát vybavil například Felix Kubin). Na všech cestách zvěstujme vydání tohoto evangelia podle B4. Mejlovy linky mají stále mnoho co říci.
B4: Die Mitternachtsmaus – The Plastic People of the Universe Tribute
Polí5 (https://www.polipet.cz)