Únor je už pryč, brzy bude jaro, po naprosto podivné zimě (opět). A když tak přemýšlím o temných zimních měsících, čtou vůbec dneska hudebníci, skladatelé, zvukoví umělci?
Anebo jinak, není tolik dobrých románů o hudbě. Možná jste za poslední roky některé četli, třeba… Idoru od kyberpunkové ikony Williama Gibsona, která vypráví o velké rockové hvězdě a japonské virtuální, dech a myslberoucí příběh zasazený do jednadvacátého století (vítejte!). The Mambo Kings Play Songs of Love (Králové mamba hrají zamilované písně) od nedávno zesnulého kubánsko-amerického spisovatele Oscara Hijuelose je příběhem posledních hodin mambo tanečníka, který vypráví o své minulosti a minulost svého bratra přepisuje do jediné písně. Odkazuje ke slavným mambo hudebníkům na pozadí dvacátého století kubánské emigrantské historie. A samozřejmě Pianistka (Die Klavierspielerin) od Elfriede Jelinekové, kterou někteří znáte z filmu Michaela Hanekeho. Dalším zajímavým románem je určitě Ztroskotanec Thomase Bernharda s hlavní postavou Glennem Gouldem. Bernhard ho však napsal jakožto fiktivní román, takže ho nepovažujte za skutečný, Gould byl zcela jiným člověkem. A abychom nezapomněli na krásnou novelu Bassaxofon od Josefa Škvoreckého. Tam lze nalézt autobiografické pojítko mezi Škvoreckým, který jako mladík hrál špatně na tenor ve skupině zvané Red Music. Ovšem nezávisle na téhle neověřitelné biografické poznámce je to magická kniha a dosud docela nedoceněná. Ukončeme klepy zábavnou historkou o Kreutzerově sonátě od Lva Tolstého. Tuto novelu, cenzurovanou v roce 1889, protože se zabývala sexuální abstinencí a žárlivostí, inspirovala Beethovenova hudba, a ona naopak inspirovala Leoše Janáčka k napsání 1. smyčcového kvartetu. To je úžasné, ne?
Takže pokud vás dnes zajímá literatura a hudba, možná by se vám líbil poslední román Nicholsona Bakera Traveling Sprinkler (Pojízdný postřikovač, 2013). Jedná se o pokračování románu The Anthologist z roku 2009, v němž nedůležitý básník vytváří antologii poezie zvanou Only Rhyme. Nicholson je skvělý v popisování drobných anekdot, které dohromady vytvářejí v životě význam, a ve většině jeho knih vlastně ani není opravdová příběhová linka. Například jeho první román The Mezzanine (1988) je o zaměstnanci a jeho hodinové pauze na oběd. A to je vážení všechno, to je celý román! A teď zpátky k Pojízdnému postřikovači. Nemusíte číst Antologistu. V románu jde v zásadě o to, že antologie sklidila malý úspěch a básník Paul Chowder se rozhodne, že o svých pětapadesátých narozeninách přestane psát. Koupí si kytaru (Gibsona) a zkouší psát lyrické písně. Koupí si také mikrofony a software Logic. Ve skutečnosti, aby to bylo jednodušší, byl Chowder předtím, než se stal básníkem, profesionálním fagotistou. V průběhu knihy se vám pak dostává všech postranních příběhů o skladbách a skladatelích pro fagot z celého dvacátého století, po čemž následuje téměř antologie autorů písňových textů, což se prolíná s jeho vlastním psaním a vylíčením detailů veškerého vybavení, které si kupuje pro své studio doma ve stodole. Kromě toho kniha obsahuje také divný milostný příběh (neutíkejte teď, není to laciné ani trochu!) a rozsáhlé politické komentáře americké politiky (to vás nemusí znepokojovat o nic víc, ano, je to o dronech a Obamovi a CIA atd.). Jeho styl lze srovnávat se sarkastickým Updikem či Vonnegutem. Je to ale dozajista velká experimentální a přitom zábavná kniha o hudbě, o vytváření hudby a o vztahu odlišných hudebních stylů, starých a současných. A ano, Paul Chowder vlastní pojízdný postřikovač, což čas od času zmíní. A pokud chcete mít Paulovy laciné popové písně, samozřejmě zpívané a hrané Nicholsonem, můžete je poslouchat zde:
Hodně štěstí se čtením, a pokud chcete, můžete mi kdykoliv poslat své oblíbené knihy o hudbě!
Překlad: Lenka Dolanová