Slovenský hudebník Dávid Kollár (ročník 1983) začínal v sedmi letech s klasickou kytarou a o čtyři roky později přesedlal na elektriku. Od konce devadesátých let hrál v řadě garážových i profesionálních kapel nejrůznějšího zaměření od funku, přes pop a progrock až po gothic metal. Opravdu výrazné pozornosti se však dočkal až v roce 2005, kdy založil David Kollar Band snoubící prvky jazzu, rocku a blues, a záhy získal cenu za nejlepší instrumentální výkon v soutěži Nové tváře slovenského jazzu. V roce 2009 zosnoval s maďarskými muzikanty David Kollar Project a ve stejné době se začal zaobírat skládáním filmové hudby. Velký ohlas zaznamenalo i jeho čistě sólové niterné ambientně laděné album The Son z roku 2013, na němž reflektovat své pocity ohledně druhé operace svého syna. Mezinárodní věhlas získal i díky spolupráci s norským kytaristou Eivindem Aarsetem a mezinárodní hudebně- taneční jednotkou ARTRANCE. Zcela zásadním momentem však bylo, když v roce 2014 přijal jeho nabídku na spolupráci bubeník King Crimson Pat Mastelotto a zrodilo se trio KoMaRa, kde je třetím do kolegia italský trumpetista Paolo Raineri.
Eponymní album KoMaRa otvírá vysoce kalibrovaná (téměř doom) metalová kompozice Dirty Smelly s opravdu hutným zvukem a těžkým odpichem. Celou plejádu (možná skutečně 37) forem a subforem pak nabízí další (vůbec nejdelší) track 37 Forms, kde se střídá ambient s progrockem, filigránskost s eruptivností a zkrátka všechno možné dohromady. Je tu neuvěřitelné množství drobných fines a nápadů, které přes veškeré střídání nálad a stylů celkem ústrojně drží pohromadě. Jenomže tím je střelivo vypáleno téměř na začátku a v následujících skladbách už se tolika překvapení zase nedočkáme. Gotický romantismus kořeněný zvukovými texturami She Sat in Black Silt nějak úplně nedojme a temnotemnoucí strašení v God Left This Place s poněkud šmíráckou metalovou manýrou je až trochu k pousmání. To ovšem neznamená, že se tu už neobjeví nic zajímavého, jenom poněkud převládá pompéznost a jistá okázalost bez patrného obsahu. Těsně před závěrem se ale dočkáme opět brilantně vystavěné skladby Afterbirth, jež se od pozvolného začátku vyvine ve slušný bigboš, který kulminuje v úchvatném chaosu až k abstraktní tečce. Jestli má být pointou celého opusu závěrečná promluva, jejímuž poselství není rozumět, nevím. Je za tím vším sice vidět poctivá a mnohdy až mravenčí práce, ale od výsledku bych čekal trochu víc.
Oproti tomu paralelní trio The Blessed Beat, kde vedle Dávida a Paola působí na postu bubeníka Simone Cavina, zvolilo na svém počinu Mermaid In Venice jasný koncept a natočilo imaginární soundtrack k povídce Charlese Bukowského Kopulující kalifornská mořská panna, která posloužila před časem i jako námět ke kultovnímu filmu Chladný měsíc. Tohle album má úžasnou atmosféru a výstavbu. Začíná spíše meditativními skladbami s ambientní náladou, jíž umocňuje hassellovská trubka. Vše se obrátí v krátké smršti The First Thing To Come And The Last Thing To Go. Následující náruživá Best Fuck I Ever Had má valivou hutnost a poté se vše vrátí k rozjímavosti v Just Like A Mermaid. Po ní se dočkáme ještě jakési peripetie v podobě noise-hardcoreové vypalovačky You´ve Been Fucking Dead Women All Your Life a závěr patří katarzní dohře Only A Damn Fool Falls In Love. Z hlediska klasické dramaturgie i posloupnosti povídky by zmiňovaná vypalovačka vlastně měla být zařazena o jedno místo dřív, ale to by asi neštimovalo v hudební dramaturgii, která tady funguje výborně. Tohle dílo je zcela prosto jakékoliv nabubřelosti a kromě drsné poetiky je tu cítit i nadhled a smysl pro žert.
KoMaRa: KoMaRa
The Blessed Beat: MIV
Hevhetia (https://www.hevhetia.com/Hevhetia)