V listopadu do Prahy zavítá irský skladatel narozený v Jihoafrické republice, Kevin Volans. Na festivalu Contempuls zazní jeho hudba v podání orchestru a on sám se představí jako klavírista společně s perkusistou Jonnym Axelssonem. Volansova hudba je těžko zařaditelná. Širšímu publiku ho představila nahrávka souboru Kronos Quartet, díky níž si ji část lidí zařadila jako jakousi vážnohudební world music, což je poměrně vzdálené pravdě, jak se ukáže, poslechneme-li si více jeho skladeb. Ani spřízněnost s minimalismem není navzdory některým znakům přesná. V mnoha jeho skladbách sice slyšíme výrazné rytmy a opakované fráze, ale nejde o ono „věčné nyní“, o něž usilovali Reich, Glass či La Monte Young.
Kevin Volnas nejen zajímavě hudbu píše, ale také o ní přemýšlí, což dal najevo například letos v červnu na konferenci Mezinárodní asociace hudebních informačních center. Svou řeč nazval zostra: „Potřebujete-li publikum, nepotřebujeme vás.“ Reakce, které se po jejím přečtení a následném zveřejnění vyrojily, potvrdily, že dobře zvolený titul dokáže upoutat pozornost, ale zároveň ji může odvést od toho, co se v textu samotném doopravdy píše.
Ve Volansově textu se proplétá několik témat, některá spíše ideologická, jiná umělecká, další navýsost praktická. V ideologické rovině obviňuje vládu britské premiérky Margaret Thatcherové a myšlenky, jejichž symbolem se stala, z omezení státní podpory umění v zájmu přesunu této podpory k soukromým mecenášům, což v důsledku podle Volanse zavinilo, že umění začalo být chápáno jen jako jistý druh zábavního průmyslu. Chápání těchto dvou sfér jako dvou odlišných světů je tím, oč Volansovi jde především.
„Feldman věřil, stejně jako generace před ním a někteří i po něm, že umění nemá být zaměňováno se zábavou. Že hudba má svou rozvíjející se filozofii, své intelektuální procesy a vývoj, neměřitelné touhami publika. (…) Feldman tím měl na mysli, že skladatel se snaží napsat další logický krok ve svém díle, které ale zároveň bude příspěvkem k umění kompozice. K tomu se musí osvobodit od očekávání publika – a nejen od touhy potěšit, ale také od touhy šokovat. (…) Hudba, která se nesnaží být ‚krásná‘, ‚odpudivá‘ nebo ‚náročná‘ – to jsou věci týkající se posluchače, ne skladatele. Hudba tohoto druhu se snaží poskytnout jistý druh vhledu, cosi, co skladatelé objevili sami pro sebe – publikum, je-li bráno vůbec v úvahu, musí vyvinout snahu, spolupracovat, soustředěně poslouchat s touhou zažít něco nového.“
Pro Volanse to neznamená opovrhování populární hudbou a jinými formami kultury pro masy („Fotbal je zábava pro všechny. Je to krásně transformovaný a formalizovaný souboj gangů.“).
Za titul své přednášky si Volans zvolil citát z řeči, kterou pronesl na kurzech v německém Darmstadtu americký skladatel Morton Feldman v roce 1984, tedy v době, kterou Volans považuje za počátek problematického vývoje. Do jaké míry je jeho pohled podmíněn perspektivou člověka, který se narodil v roce 1949? Právě to mu někteří kritici předhazují v souvislosti s jinou pasáží projevu. V té Volans rýpe do oblasti, o jejíž prospěšnosti asi málokdo pochybuje, a to do podpory mladých a nastupujících skladatelek a skladatelů.
„Přinejmenším 95% všech skladatelů se s věkem zlepšuje. Velice malá menšina se zhoršuje, ale to je většinou způsobeno chorobou: vybavují se mi Schumann a Stockhausen – a je pár takových, jako Mendelssohn, kteří začnou již plně vyzrálí a už se nijak nerozvíjejí. Těch je ale také jen malá část. Přesto vidíme větší a větší důraz na podporu pro takzvané ‚nastupující skladatele‘ – z nichž většina, musím bohužel říci, je odstrčena, jakmile dosáhnou čtyřicítky. (…) Setkal jsem se s dopisy zoufalých skladatelů těsně po čtyřicítce, kteří vyhrávali mezinárodní soutěže a jejichž kariéry se náhle zastavily. Protože již nezačínali a tak již nebyli zajímaví. Podle mého neexistují nastupující skladatelé. Jsou talentovaní skladatelé a ne až tak talentovaní skladatelé. Věk je nepodstatný. Koho zajímají nastupující? Novináře.“
Volans tu vzpomíná na svou vlastní cestu, kdy se jednak živil vším možným jen ne komponováním a zároveň trávil se svými učiteli kompozice (mimo jiné se Stockhausenem) mnohem více času, než kolik dnes mohou pedagogové dopřát svým studentům. Zmiňuje, že sám dostal poprvé za objednávku zaplaceno v sedmatřiceti letech, kdy měl za sebou mezinárodní úspěch se skladbou White Man Sleeps, a odkazuje opět k Feldmanovi, který s jistou nadsázkou tvrdil, že vydělávání peněz a komponování spolu nemá souviset a že on je placen za to, že je slavný, ne za to, že komponuje. Na jednu stranu to zní skutečně jako vzpomínání, jak „za našich mladých let jsme to měli těžší“, na druhou stranu se dnes opravdu zdá, že objednávka je pro skladatele často tou hlavní inspirací.
Titul a úvod může navádět ke srovnávání Volansovy úvahy s neslavně proslulým textem Miltona Babbitta z roku 1958 nazvaným Komu záleží na tom, jestli posloucháte? Ovšem Volansovou pointou není izolace soudobé vážné hudby od posluchačů. Jeho myšlenka míří k tomu, že zatímco skladatel na posluchačská očekávání nesmí brát ohled při tvorbě, při prezentaci hudby je naopak potřeba vytvořit co nejlepší podmínky k tomu, aby hudební myšlenky co nejlépe proudily mezi pódiem a hledištěm. Způsob, jakým to formuluje, v mnohém připomíná krédo, s nímž vstoupil do života právě festival Contempuls. Tedy nikoliv nadbíhání hypotetickému vkusu diváků, ale snaha předvést to nejlepší tím nejlepším způsobem. Jak říká Volans: „Neznám žádného skladatele, který dobře nesl, že ho nehrají a neposlouchají. Potřebujeme publikum, abychom ukázali, co jsme objevili, s čím jsme zápasili. A podělit se o zkušenost. Abychom získali spolupráci posluchačů, musíme se o ně dobře postarat. Publikum současné kompozice je stejně citlivé a vybíravé jako lidé, kteří jdou poprvé do nové restaurace. Pokud chcete, aby se vrátili, vše musí být co nejdokonalejší. Pokud najdou v polévce švába, už je nikdy neuvidíte. To samé platí pro akce soudobé hudby.“ Některé podmínky, které považuje za nezbytné, se zdají samozřejmé, jiné opět vyvolaly nesouhlas, například jeho odmítání komentářů ke skladbám během představení. Volansův závěr zní: soustředit se na kvalitu, nikoliv na kvantitu a snažit se, aby každý koncert byl silným zážitkem díky perfektnímu provedení dobře vybrané hudby.
Kevin Volans bude na Contempulsu vedle své hudby prezentovat i své myšlenky a možná nabídne další lehce provokativní postrčení k diskuzi o tom, jaké místo má vlastně současná kompozice ve společnost a jaký by měl být vztah mezi penězi a tvorbou, autorem a jeho publikem. Příležitost bude ve středu 23. listopadu od 17:00 hodin v prostorách Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze.