Tahle Pustá země nemá kromě osoby/postavy Pavla Zajíčka nic společného s Pustinou, klišovitě uřvaným divadelním představením Studia hrdinů. Na prknech, která snad někdy jindy něco znamenají, Zajíček sehrál ústřední roli v zastydle cool slátanině, jejímž jediným kladem je vynikající hudební aranžmá Tomáše Vtípila, který se písní DG 307 chopil opravdu působivě. Jako koncert tohle představení obstojí stoprocentně, v hledišti jsem měl ale tak intenzivní pocit trapnosti, že už bych to nechtěl zažít znovu a mírněji to opravdu napsat nedovedu. Uznávám nicméně, že můj práh divadelní bolesti je zapuštěn hluboko do podlahy a někoho tahle kreace Miroslava Bambuška třeba tejrala míň.
Tuhle Pustinu zmiňuji proto, že nedávno vyšla po úspěšné crowdfundingové kampani na DVD. Label Guerilla Records ale nedlouho předtím vydal jiný Zajíčkův titul s podobným názvem Pustá země, totiž remaster a první vydání Pavlovy první sólové nahrávky. A ta proti teatrální opulenci staví decentní působivost jediného zvukového zdroje a jediného hlasu. Všechny zvuky a ruchy, které v osmačtyřiceti minutách uslyšíte, pocházejí z neortodoxní hry na poničený klavír, který stál na začátku osmdesátých let v jedné londýnské chladírně. Tou chladírnou bylo legendární brixtonské studio Cold Storage, kde zkoušely a nahrávaly skupiny hnutí Rock v opozici, například This Heat nebo sestavy kolem ideologa a organizátora celé scény, bubeníka Chrise Cutlera. Na několik nocí se v chladírně v roce 1982 ocitl tehdy poměrně čerstvý emigrant Pavel Zajíček, vůdce DG 307.
Zajíček byl z Československa vyhnán poměrně nevybíravým způsobem. Svým odjezdem přerval vývoj DG 307 v nejpozoruhodnějším okamžiku – Dégéčka po období spontánního dělání hluku na nehudební nástroje přes písně, kterým bychom dnes mohli říkat industriální rock, dospěli k neobyčejně působivému akustickému projevu, v němž nad nehudebními ruchy dominovaly smyčce, klavírní rám a divadlo hlasů. Trojici programů Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu a Torzo naposledy vydala Guerilla na pětialbu Svědek spálenýho času, teď stejná značka po letech očekávání přináší i Zajíčkovu londýnskou Pustou zemi. Tak totiž byla nahrávka, na níž Zajíček do hry s rozbitým klavírem recituje několik veršů Eliottovy básnické řeky The Waste Land, pojmenována. Pár slov, pár zvuků, dlouhá doznívání do ticha, nepřeplácanost a nezahlcenost – víc k dosažení dodnes platné působivosti nebylo třeba.
Pravda, občas to trochu zaskřípe a zadrhne se. Desetiminutový Piece 4 si vystačí s jedním nápadem rytmického polozpěvu-polovydechování příliš dlouho, leckoho by zas mohla zatahat za uši Zajíčkova czenglish v interpretaci textu. Někdo jiný by v ní ale mohl slyšet další rovinu destrukce. Mně radost z poslechu nekazí, i když instrumentální části nahrávky mi znějí lépe.
Na závěr nezbývá než pochválit vyčištění zvuku a mastering z dílny Ondřeje Ježka. Nahrávka, kterou jsem až dosud znal z tisící zašuměné kazetové kopie, díky Ježkovi odhalila prvotní záměr čistoty a prostoru. Až dosud mi v hlavě totiž zněla tak trochu jako domácí audioexperimenty Jeana Dubuffeta, jejichž strůjce – francouzský malíř všedních chaosů – si ale kladl jiné umělecké cíle než Pavel Z.
Pavel Z. / T. S. Eliot – The Waste Land / Pustá země
Guerilla Records (www.guerilla.cz)