- Inzerce -

Alvin Lucier 1931–2021

Místnost osiřela, odešel muž, jenž v ní seděl.

Jen před pár dny jsem na této stránce informoval čtenáře o letošních devadesátinách Alvina Luciera a úctyhodných aktech, jimiž si je v Německu uctili. Přestože jsem věděl, že jedna z nejinvenčnějších osobností hudby 20. století je na tom zdravotně dosti špatně, nebyl jsem vůbec připravený na zprávu, jež se už na druhý den po zveřejnění mého článku rozletěla do světa. Alvin Lucier nás 1. prosince 2021 navždy opustil. Naštěstí nám zanechal rozsáhlé inspirativní dílo a zůstalo po něm i nemálo žáků a přívrženců, kteří jeho odkaz dál smysluplně rozvíjejí a zhodnocují.

Lucier, pocházející z newhampshireského města Nashua, kde získal základní vzdělání, studoval v 50. letech minulého století kompozici a hudební teorii na Yaleově (bakalářské studium) a Brandeisově (magisterské studium) univerzitě. Na studiích absolvoval též proslulé letní kurzy v Tanglewoodu u skladatelů Aarona Copelanda a Lukase Fosse a začátkem 60. let strávil dva roky v Římě, kde se seznámil s Frederickem Rzewskim. Během italského pobytu shlédl v Benátkách vystoupení Johna Cage s Davidem Tudorem a tanečním souborem Merce Cunninghama, které na začínajícího skladatele s neoklasicistickou orientací zapůsobilo jako terapie šokem. Její blahodárné účinky se projevily teprve po Lucierovém návratu z Evropy, když působil na Brandeisu jako šéf univerzitního sboru. Právě tam, na památním koncertu v květnu 1965, Cage a Lucier předvedli v premiéře svá legendární díla – první Rozart Mix, druhý Music for Solo Performer – milníky zvukového a intermediálního umění. Setkání s Cagem vděčil Lucier i za své angažmá na Wesleyanské univerzitě, kde setrval v profesorské pozici až do důchodu v roce 2011. Ještě předtím však stihl, spolu s Robertem Ashleyem, Davidem Behrmanem a Gordonem Mummou, založit seskupení Sonic Arts Union, další důležitý počin v dějinách experimentální hudby.

Lucierova nekompromisní estetika byla na jedné straně radikální, na druhé však dojemně jednoduchá a přímočará. A právě přirozená vyváženost mezi oběma polaritami, heuristickým experimentem a poetickou aurou každodennosti, ho spojuje s Cagem, z jehož vlivu se v podstatě nikdy nevymanil, ubránil se však nekritickému epigonství. Stejně jako Dr. Alvin Chicago, nezapomenutelná postava, kterou ztvárnil s neformálním šarmem v bizarní filmové trilogii George Manupelliho, byl i Lucier mírně excentrický, avšak nadmíru lidský; dalo by se říct, že ve snímku zastupoval sebe samého, vystupoval v něm stejně přirozeně, jako když performoval ve svých legendárních kusech Music for Solo Performer nebo I Am Sitting In a Room. Lucierovu bezprostřednost potvrdí každý, kdo měl tu čest se s ním alespoň jednou potkat. Zejména svědectví jeho žáků (Nicolase Collinse, Arnolda Dreyblatta, Rona Kuivily a mnohých dalších) jsou plná příhod a anekdot, v nichž se zračí respekt a obdiv k nesmírně lidskému a inspirativnímu pedagogovi.

A stejně lidská a bezprostřední byla jeho hudba – více než dvě stovky opusů, kompozic i instalací, v nichž invenčně překračoval žánry a využíval ty nejnečekanější nástroje, média a aktivity. Kdybychom ji měli stručně a výstižně charakterizovat z estetického hlediska, asi nejlépe by vyhovovala dvěma zásadám: respekt a úcta ke zvuku jako primárnímu kulturnímu médiu, a moment překvapení v tvůrčím i percepčním aktu. Alvin Lucier dokázal obnažováním imanencí, díky čemu jeho efemerní díla přetrvávají ve vědomí svého tvůrce i posluchačů, polidštit avantgardní bezohlednost a obohatit ji o přidanou hodnotu elementární lidskosti. Byl to jeden z nejohleduplnějších avantgardistů; upřímně a hluboce ctil a respektoval zvuky i jejich posluchače. Magie jeho umění tkví v originální zvukové estetice, jejíž vágní kategorie – chvění, vibrace, rezonance, echo, feedback apod. – sice budí dojem exaktnosti a odcizenosti, jsou to však stejně křehká, mámivá, záludná a neuchopitelná efeméra, jako je sám zvuk a naše úsilí jej uchopit.


Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti sterea.

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!