Bill Orcutt: History of Every One

  
17

Bill Orcutt: History of Every One

Editions Mego (http://editionsmego.com)

 

Může Editions Mego, znovuvzkříšení labelu, který se od svého počátku profiloval spíše směrem k laptopovému noisu, vydat bez mrknutí oka subtilní album rozvolněných bluesových improvizací? A je na tom, v době smývání jakýchkoli myslitelných hranic, něco překvapivého? Bill Orcutt, kytarista miamské „scény-která-není“, známý především jako spoluzakladatel post-hardcorové teroristické bandy Harry Pussy (syrové fragmenty živáků z 90. let jsou ke shlédnutí na Youtube), vyměnil po více než dekádě muzikantské nečinnosti elektrickou kytaru za akustickou a v roce 2009 se pouští do vod sólové tvorby.

Ostrý, nabroušený zvuk poněkud zdemolované kytary Kay, kterážto pro zachování svého tvaru vyžaduje specifické podladění, tvoří v podstatě celý rejstřík Orcuttovy tvorby. Orcutt také od svých začátků používá výhradně kytar se čtyřmi strunami, což ve výsledku klade na hráče značné nároky. Absence dvou, odspodu předposledních strun, obvykle laděných do A a D, podstatně limituje možnosti hry a při tvorbě chtěných intervalů vyvolává nutnost častého pohybu po pražcích nahoru a dolů. Tento fakt samozřejmě Orcutt využívá ve svůj prospěch a nejen kvůli němu je jeho tvorba tak výjimečná. Zvuk připomíná tvorbu renegátů a solitérů blues, jako Captain Beefheart, Jandek, či tu a tam odvážnější polohy Johna Faheyho. Nasazením a nekompromisní energií evokuje Orcuttova kytarová hra Cecila Taylora či Dereka Baileyho, které přiznává jako své inspirátory. Přesto zůstává Orcutt nezpochybnitelně originální, navíc např. Baileyho způsob hry není téměř napodobitelný, navzdory prvnímu dojmu nevycvičeného posluchače. Srovnání budiž v tomto případě spíše konceptuální, neboť materiálem alba History of Every One jsou písně kovbojské, delta blues, pochody, hymny či spirituály. Idiosynkratická Orcuttova interpretace určitým způsobem připomíná pozdní „covery“ Dereka Baileyho z alb Standards či Ballads.

Minimalistický, stroze popisný obal tak nějak souzní se suchým, spartánským obsahem alba. Intimita nahrávky, zdůrazněná jednotvárným, „obývákovým“ reverbem nahrávací místnosti, posluchače přenáší chtě-nechtě k Orcuttovi domů, bez trablů zprostředkování a bez každodenních stresů. Zkrátka se cítíme jako u Orcutta na kafíčku. Roztomilé skučivé a mručivé vokalizace, kterými jakoby se Orcutt snažil popohnat zvuk dopředu, intimní atmosféře jen přidávají. Dozvuky kytarových tónů navíc skládají celkové vyznění kdesi na půli cesty mezi uchem a reprodukční soustavou. Ostatně fascinace zvukem jako takovým a jeho vazbou na prostor je právě tím společným prvkem Orcuttovy tvorby a tvorbou jeho noisových kolegů. Orcutt se nesnaží o lineární bluesovou naraci, i když by album mohlo být velmi dobře jakýmsi soundtrackem k neexistujícímu westernu.