Chris Potter v plné parádě na okružní jízdě jazzovými fúzemi

  
174

22. února vyšlo nové autorské album amerického saxofonisty Chrise Pottera. Po třech opusech na značce ECM je novinka s titulem Circuits prvním počinem na britském labelu Edition Records. Potter tu navazuje na elektronický jazz svého kvarteta Underground (mimochodem vystoupilo již několikrát u nás), aby učinil další krok k jedinečné fúzi post-bopu s elektronickou hudbou.

Osmačtyřicetiletý Chris Potter se v první jazzové lize pohybuje již dvě desetiletí. Hrál třeba v kapelách Paula Motiana a Davea Hollanda, v jeho vlastních souborech se vystřídaly takové osobnosti jako Kevin Hays, Brad Mehldau, John Scofield, Kurt Rosenwinkel, Brian Blade, Adam Rogers či Craig Taborn. Na albu Circuits ho doprovázejí zkušený bubeník Eric Harland (ex-SF Jazz Collective, Ravi Coltrane, Charles Lloyd, Joshua Redman…), mladý a nadějný klávesák James Francies (vloni v říjnu mu vyšel na slovutné značce Blue Note jeho vlastní debut Flight) a ve čtyřech skladbách mauricijský basák Linley Marthe (tvrdil muziku u Joea Zawinula, Davea Liebmana, Michela Portala, Triloka Gurtu…).

Jedinečnost oné Potterovy fúze post-bopu s elektronickou hudbou spočívá v tom, že autor nerezignoval na hutné hard-bopové postupy a elektronika zde nevytváří tanečně rytmický tep. Některé pasáže mají sice blízko k jazz-rocku přelomu 70.a 80.let, ale nikdy do tohoto provařeného stylu nesklouznou. Ovšem nejpozoruhodnější je Potterova práce s bohatou škálou nástrojů, které pomocí samplů slučuje v barevně bohaté témbry či vrší na sebe; hraje tu na tenor a sopránsaxofon, klarinety (včetně výrazného basklarinetu), flétny, kytary, klávesy a perkuse! Sólovým nástrojem ale zůstává tenorsax.

Úvodní Invocation skutečně vyvolává představu barvami kypící zvukové palety a proměnlivost struktury odkazuje spíše k vážné hudbě. V následujícím Hold On již základní trio vytahuje opravdové trumfy: nabušený, přesto komplikovaný rytmus, kontrapunktické vedení dechových hlasů, strhující sólový part tenoru a ambientní elektroniku. Až mysteriózně opojný ambient uvede rozměrnější kompozici The Nerve (8:30), kde se pak mísí minimalismus s hard-bopem a vybuchují výtečná sóla saxu a akustického piana; to vše v proměnlivé dynamice a bobtnajícím napětí. Elektroakustický odér je už jen třešinkou na tučném dortu. Basklarinetové entrée posluchače zase uvede kamsi do africké savany; typické rytmické předivo a dechové barvy (obvzlášť unisono klarinetů a fléten je skvostné) se postupně zahušťují a vyvrcholí saxofonovým chorusem a klavírním preludiem v samotném závěru. Titulní Circuits (nejdelší skladbu alba – 9:26) odstartuje elektroakustická změť s naléhavými údery bicích; posléze se rozduní bas a povstane hutný jazz-rock se sóly elektrifikovaného saxu, syntezátoru a bicích. Aniž by se ale opakovala ona klišé, do nichž často upadají i ti největší mistři. Potterovo trio dokáže vykouzlit též výrazně melodické kusy – Green Pastures v rychlejším až hbitém tempu, Queens of Brooklyn s vůdčím hlasem sopránky dostává zase podobu lyrického drahokamu plného temných i jasných barev. Exclamation je naopak strhujícím způsobem vygradovaným výkřikem hard-bopu, post-bopu a jazz-rocku ve více než sedmiminutovém dravém toku. Závěr alba tvoří ještě rozměrnější kompozice Pressed For Time (8:35), působící opravdu jako by byla natáčena v časové tísni. Po úvodu elektrického piana a erupci bicích nastoupí totiž zvláštně stísněný rytmus, z něhož se ale postupně osvobozují všichni aktéři, aby dovedli skladbu k opravdovému finále beze známky nervozity…

Chris Potter: Circuits
Edition Records (https://editionrecords.com)