Dvě ikony japonské hlukové scény pohromadě na jednom LP.
Ani v časech uzavírek a všudypřítomné nejistoty britský label Cold Spring nezahálí a oblažuje své příznivce kvalitním materiálem. Po povedené reedici F.H. Einheita tentokrát vydává další legendy svého žánru, Masa Yamazakiho, principála mocné japanoisové entity Masonna, tentokrát ovšem pod vlajkou jeho relativně nového projektu Controlled Death, pohromadě s hlukovou umělkyní a performerkou Mayuko Hino, která se na labelu Cold Spring zjevuje již podruhé, alespoň jak praví internetové diskografie. Každý z umělců dostal k dispozici jednu stranu dvanáctipalcového vinylu vyvedeného v černé barvě s fotografiemi kosterních ostatků naznačujících spíše black metalovou náplň, nežli japonské hlukové sonáže, nicméně i tak lákajícího důvěřivce k poslechu.
Grafické vyvedení split alba pochopitelně není náhodné, neb ani Controlled Death ani Hino se tu neprojevují jako stylově čistý japanoise. V případě Controlled Death dokonce můžeme hovořit o jakémsi mixu temnějšího industrial/noise ve stylu Brighter Death Now, raných Skullflower, death-ambientnějších poloh Grey Wolves nebo třeba nihil-electronics zářezů od Condom. Tyto příměry však berte prosím s rezervou, jelikož u japonských umělců je obvykle přítomna ještě složka určité originality či alternativního přístupu ke stylotvorným prvkům, chcete-li japonská tvůrčí osobitost, která tamní kulturní artefakty činí v kontextu žánrů jedinečnými.
Controlled Death na své straně servírují mix zkreslených a démonicky nahalených vokálů utopených pod hradbou dronujících syntezátorů. Pedály trápených oscilátorů a přísných kovových úderů jsou prodchnuty obdobnou neurózou a naléhavostí, jakou známe z řadových alb Masonna. Jednoduchý zvukový mix sázející zejména na atmosféru nabízí kromě surové elektroniky i téměř black metalový feeling ve stylu kultovních kazetových sérií francouzských Black Legions a dává tak za pravdu promo materiálům, které označují Controlled Death jako industrial/blackened electronics. Nečekejme ovšem známé postupy evropských elektronických černokněžníků, ale spíš jejich autentickou reinterpretaci zkušeným umělcem žánru japanoise.
Jediné, co by se z mého pohledu dalo šesti přítomným zásekům nazvaných Devil‘s Sacrifice I-VI vytknout, jsou useknuté konce nahrávek, které tak poněkud bourají atmosféru, sotva stihne vzniknout. Je pravda, že japonská hluková scéna je proslulá náhlými konci nejen nahrávek, ale zejména celých koncertů a Masonna je v tomto oboru skutečnou špičkou, ostatně stačí se podívat na vybrané živé show Masonna v ikonických minutových stopážích. Nicméně, co funguje naživo u energických hlukových smrští, nemusí dobře fungovat u death-industrial / noise kompozic stojících přeci jenom na postupném a delším zhmotňování temnot okolo posluchače. Jinak je poslech Controlled Death pro staromilské fanoušky temných elektronických žánrů velmi osvěžující.
S tvorbou Mayuko Hino, přiznám se, nemám předchozí zkušenost, jelikož mi její jméno zapadlo do kontextu až po zjištění faktu, že ona je tou dámou, která měla v rané tvorbě C.C.C.C. na starosti fotogenické performace. Do hlukových sonáží ikonického tělesa zakomponovávala pohybové prvky s erotickým nábojem BDSM stylů, jako jsou tradiční japonské umění bondáže, pálení horkým voskem či jiné nápadité kreace, jež pochytila zřejmě během své kariéry herečky v japonských filmech pro dospělé. Během tohoto období se také vdala za ústřední postavu C.C.C.C., Hiroshiho Hasegawu, a podle dostupných materiálů se svými někdejšími spoluhráči i nadále udržuje přátelské vztahy a pravidelné kontakty.
Studiová tvorba Mayuko Hino je zatím spíše skrovnější, jelikož se umělkyně v průběhu let soustředila hlavně na živá vystoupení, ostatně i díky tomu působí její nemnohá alba velmi vyzrálým dojmem. Oproti očekávání nejsou skladby „Queen of Japanese Noise“ (jak je označena v tiskové zprávě) čistou hlukovou náloží ve stylu Astro či Merzbow, ale spíše hlučnějšími meditacemi doprovázenými nejrůznějšími syntezátory a minimalistickými zvukovými kolážemi, sem tam se v nich dokonce objeví i náznaky melodií nebo bláznivých trylků upomínajících na tradici osmibitových hudebních doprovodů ke konzolovým hrám či animovaným seriálům.
Její strana obrázkového LP ovšem začíná výrazně temnější a syrovější skladbou Metaphysis, která působí jako hudební odpověď na příspěvek Controlled Death. Šumové stěny se v ní freneticky ženou proti distorzí pokřiveným oscilátorům, aby tu a tam vykoukl konkrétní zvuk syntezátoru či naopak tradičního japonského hlukového šibari nejrůznějších krabiček a snímačů. Přes svou divokost a opět velmi old-school zvuk sází tato kompozice také spíše na atmosféru a vývoj několika konkrétních částí, než na čistý experiment nebo odbržděnou hlukovou expresi. Druhá skladba Instrumental Value se již rozvíjí více v duchu předchozí desky Mayuko Hino, Lunisolar (taktéž na Cold Spring), začíná tedy o poznání klidněji a nese se vlastně ve stylu hlukových ornamentů kolem několika minimalistických syntezátorových linek, jež plynou spíše v poklidnějším středním tempu a působí jako nějaké ďábelské rekviem za tělesné pozůstatky vyvedené na přebalu. Šlo by ji označit za manýristickou noisovou elektroniku obalenou do rubáše kazetové kultury pozdních osmdesátých let, ovšem s texturami, které rozhodně nepůsobí kýčovitě ani zastarale i díky širokému použití ručně vyrobených elektronických nástrojů.
Obě části splitu spolu fungují výborně a je slyšet, že umělci jsou na podobné vlně interpretace jisté morbidity spojené se zásvětními tématy. Kdo má tedy chuť na trochu trudnomyslných atmosfér s japonským šmakem v čase počínajícího jara, neměl by rozhodně tento počin opomenout.
Controlled Death: Devil’s Sacrifice
Mayuko Hino: Metaphysis Bone Memory
Cold Spring (https://coldspring.co.uk)