- Inzerce -

Ďáblův parťák i soupeř Gil Scott Heron

„Je mi jedno, kam mě pohřbíte po mý smrti. Klidně moje tělo pohoďte tam u dálnice, aby můj zlej duch mohl nastoupit na autobus, který pojede kolem,“ říká Gil Scott Heron ve skladbě Me And The Devil ze své loňské desky I’m New Here. Narážka na mýtický příběh zakladatele blues Roberta Johnsona není náhodná. Heron nejspíše svoji duši ďáblu neprodal, ve svém životě i básních s ním ale střídavě bojoval a kul pikle. V sobotu 28. května odešel ve věku 62 let z tohoto světa.

Dnes se o něm píše hlavně jako o praotci rapu – technice, kterou inspiroval svým energickým přednesem na nahrávkách ze začátku 70. let. Jeho slavné desky Small Talk at 125th and Lenox (1971) a Pieces of a Man (1972) společně s počiny skupiny The Last Poets ze stejné doby revolučním způsobem nachází spojnici mezi hudbou a poezií. Heronovy básně přednášené do střídmého instrumentálního podkladu jsou navíc produktem nervních sedmdesátých let a naplňují radikální teze militantního afrocentristy LeRoi Jonese o nové formě poezie, která „bude zabíjet“.

Skvělým záznamem neklidné doby, ve které roste rasové i sociální napětí, je album Winter in America natočené v roce 1974 s Brianem Jacksonem. Syrový záznam reality městských ghet byl dalším inspirativním zdrojem pro hiphopovou generaci, která v osmdesátých letech odsunula jazzové básníky do pozadí a ukončila na dlouhé roky i Heronovu kariéru. Nikdy se nestal velkým fanouškem rapu a u svých nástupců kritizoval lehkost, s jakou s vidinou komerčního úspěchu vymazali ze svých textů politické poselství a proměnili poezii „v pouhé pózování“ – jak jim vzkazuje v písni Message to the Messengers z alba Spirits, které bylo v roce 1993 jeho pokusem o comeback.

Ten se skutečně povedl až vloni s I’m New Here. Šéf agilního britského labelu XL Recordings Richard Russell vystopoval Herona ve vězení, kde Gil Scott strávil většinu nulté dekády za různé drobné prohřešky spojené s nelegálním držením drog. Do abstraktních elektronických beatů promlouvá básník zmučený životem, který už nevolá po válce v ulicích, ale vede ji jen sám se sebou. Jedna z nejuhrančivějších desek loňského roku se dočkala velmi pozitivních recenzí, remixové verze We’re New Here od Jamieho xx a „černý Dylan“ se na čas vrátil i na pódia.