Daï Fujikura: Pascal Gallois / Prague Modern
Stradivarius (www.stradivarius.it)
Daï Fujikura (*1977) se prý cítí být více Britem než Japoncem, ač se narodil v Ósace. A v posledních letech se již velice dobře zabydlel v ekosystému současné akademické kompozice, což obnáší stabilní pozici v programu festivalů, objednávky skladeb a tak dále. V uplynulých měsících se dočkal hned několika CD na různých značkách a je pochopitelně hodno pozornosti, že na jednom z nich se jeho hudby ujal český soubor Prague Modern ve spolupráci s francouzským fagotistou a dirigentem Pascalem Galloisem.
Hledání znaků stereotypně spojovaných s Orientem by bylo na této nahrávce skutečně marné. Žádné meditace, pomalé plynutí času, koncentrace na šumění bambusu. Ani japonské nástroje neuslyšíme, byť v některých jiných svých dílech je Fujikura využil. Hudební řeč Západu a jeho poválečné hudby dokonale asimiloval.
Úvodní Time Unlocked působí, jako by byla poskládána z mnoha vrstev, které běží chvílemi koordinovaně a jindy zase jako na sobě nezávislé. Vanishing Point první tři minuty vrství zvuky smyčcových nástrojů a melodických bicích rozeznívaných rovněž smyčci do ploch, z jejichž pronikavosti se může trochu zamotat hlava. Do těchto barviček pak stále více vpadávají další nástroje a kontinuita zvuku se rozpadá opět do vrstevnaté struktury rychle utíkajících not. Ve Fifth Station má hlavní roli violoncello a z autorského komentáře se dozvídáme, že při živém provedení jsou ostatní nástroje rozestavěny po okrajích sálu kolem posluchačů.
Fujikurova hudba by mohla sloužit jako názorná ukázka „správné soudobky“, syntéza typických znaků „skladatelů z Darmstadtu“. Komplexní rytmy, dynamické kontrasty, promyšlené formy (což ovšem posluchač nepozná, pokud si nepřečte autorovo vysvětlení). Netradiční hráčské techniky využívá střídmě, občasné dýchání do nástrojů či multifoniky jsou kořením, ne hlavním materiálem. Je to hudba slyšitelně náročná pro interprety i dirigenta a Prague Modern pod vedením Pascala Galoise hraje precizně.
Bohužel první tři skladby disku jsou tak dobře poučeny tím, „jak se to má dělat“, až v nich nezbývá žádný prostor pro osobitost. Jsou si podobné navzájem a jsou podobné spoustám skladeb spousty dalších skladatelů ve stejném ekosystému. Situaci zachraňují dvě finální skladby na CD, v nichž jako by skladatel popustil uzdu svým emocím. Grasping pro smyčcový orchestr v sobě má energii připomínající místy vzdáleně Bélu Bartóka, linie se divoce vlní, z unisona se hlasy rozjíždějí do širokého vějíře, hudba se přelévá jako kapalina a ve srovnání s předchozími kusy je o několik tříd emocionálnější a zajímavější. Totéž lze říci o tečce alba, již obstará Pascal Gallois jako osamocený fagotista. Calling se také nebojí trochu vybičovat expresivitu, rozjede se ďábelským bučením a po většinu z deseti minut svého trvání nás nechá cítit fyzický tlak, který hráč vyvíjí. Některé zvuky vyluzované z fagotu, by nebyly od věci na nahrávce elektronických hlukových producentů.
Pokud by se dalo něco vyvozovat z chronologie skladeb, mohou být ty dvě vydařenější náznakem, kam Fujikura směřuje nyní – pocházejí z roku 2011, zatímco ty tři slabší jsou z let 2003–2008.
