Bristolský soubor Dakhla Brass potvrzuje současný boom podivných dechovek, jež se pokoušejí s neworleánským pouličním jazzem snoubit funk, acid-jazz, nu-jazz, hip-hop, pop, rock, minimalismus, klasickou hudbu, balkánské, jamajské, africké, indické rytmy atd. Tohle všechno lze najít v hudbě bristolského kvinteta, na novince Murmur (v pořadí již čtvrtého alba) rozšířeného o výraznou osobnost londýnské nu-jazzové scény Riaana Vosloo z okruhu Nostalgia 77, jak si říká Ben Lamdin, jenž je producentem nahrávky. Vosloo zde nejen tvrdí basovou linku, ale rozšiřuje nástrojový aparát o syntezátor a vibrafon. S bubeníkem a perkusistou Mattem Brownem tvoří opravdovou rytmickou úderku; ten navíc hraje na marxophone, což je zvláštní druh citery, na kterou se hraje pomocí kovových kladívek. Mimochodem, tenhle nástroj měl v oblibě Ray Manzarek (The Doors) a v současnosti jej hojně používá Jaga Jazzist… Album vyšlo 14.října na londýnské značce Impossible Ark Records v digitální podobě. Ovšem světlo světa spatřily také tři stovky vinylových desek, jež se stanou dozajista ceněnými artefakty pro fajnšmekry.
Samozřejmě i na této nahrávce dechy kralují, a to s patřičnou syrovostí, bez zbytečných kudrlinek a extempore, tudíž s upřímností. A jelikož je jejich zvuk hutný, kontrapunkticky vynalézavý a po dynamické stránce hravý, obejde se kapela bez virtuózních či vypjatých sólových partů. Improvizovaná sóla jsou více melodickým hlasem, který hladce klouže po minimalisticky brunátném i témbrově rozněžnělém povrchu. Posluchač tak při každém dalším poslechu objevuje nové a nové vrstvy, proposlouchává se až ke spodním proudům, aniž by ale přestal vnímat šťavnaté frázování a proměnlivé sazby dechů. Ty mají na svědomí Sophie Stockham (altsax), Charlotte Ostafew (barytonsax), Liam Treasure (trombon) a Pete Judge (trubka). Posledně jmenovaný se pouští do improvizovaného sólování ze všech aktérů nejčastěji; však je to trumpetista, který hraje také v souboru Get The Blessing a je britskou jazzovou kritikou přirovnáván k pozdnímu Donu Cherrymu.
Deset skladeb, jež album Murmur obsahuje, mají v průměru čtyři minuty. Jenže na takto nevelké ploše se odehrávají přímo hudební dramata s tragikomickými prvky. Dakhla Brass rozhodně nemumlá, jak by se mohlo v souvislosti s titulem očekávat. Třeba v 5000 What? se minimalistické figury přetavují v drsné groovy, zvuk je naléhavý; z kontrapunkticky vedených hlasů vyčnívá brunátný trombon, lyrický barytonsax a vzkypí sólová trubka, aby poté vyvřel až nymanovsky hutný a dynamicky proměnlivý minimalistický proud. I Murmuration je v konečném důsledku attackem, byť v úvodu muzikanti skrze svoje nástroje opravdu mumlají a reptají. V Insomnia Somnia se střetává ostré frázování se zvolněnými plochami, kde se free-jazz mísí se soudobou komorní hudbou a bigbandovým rozmachem; vynikající výkon zde podává trombonista Treasure a altsaxofonistka Stockham. Následující The Last Host čerpá z ulic New Orleans, aby posléze omámila nádherná plocha témbrů, zneklidnily výbuchy bicích a završil melodický výlet trubky. Někam do srdce Balkánu míří Zenith And Nadir, aby je nakonec smetly hypnotický rytmus a Judgeovo sólo. Výrazně melodický hlas trubky vytváří i smuteční náladu baladického skvostu Heartache And Loneliness. Album vrcholí narockovělou skladbou Quicksand, kde se zaskví obě saxofonistky a Vosloo týrá basu smyčcem.
Nepoučitelné, nenasytné romantiky a komerční rozhlasové stanice bych rád upozornil na vyloženě hitové ambice tracku č.5 – Silver And Gold (4:44)! A zároveň tak smekám před Dakhla Brass; neboť která progresivní instrumentální kapela se může pyšnit něčím tak rozmáchlým i příjemně melodickým?
Dakhla Brass: Murmur
Impossible Ark Records (https://impossiblearkrecords.com)