Osobní instrumentální vyprávění virtuozního uživatele z donucení.
Věhlasný slovenský kytarista David Kollar se v posledních letech více zabydlel v poněkud ambientnějších vodách, před více než dvěma roky jsem zde upozornil na jeho nahrávku Sonic Pulses (Blue Lizard), od té doby stihl vedle několika dalších sólových počinů nahrát například i desku A Sense of Destiny s fenomenálním norským trumpetistou Arve Henriksenem. Jeho aktuální novinkou je nyní EP nazvané The Pills, které nahrál sám letos 24.6. na terase svého domu. Kollar své sólové nahrávky vztahuje často k velmi osobním tématům, zde se pilulkami myslí čtyři léky, s nimiž má zkušenost kvůli úzkostným atakám, jež mu i „niekoľko krát spustili fibriláciu predsiene srdca.“ Jde tedy o antidepresiva a lék proti srdeční arytmii, podle nichž jsou pojmenovány jednotlivé spontánní skladby dohromady trvající něco přes 15 minut. Zvláště léky z kategorie antidepresiv byly v posledních letech široce omílaným tématem i v popkultuře, často šlo však spíše o zneužívání nebo všemožnou až klidně úplně praštěnou mytologizaci těchto medikamentů. Zde se nabízí naopak ryze upřímné hudební příměry k zážitkům zodpovědného uživatele z vážných důvodů, což mi přijde k tomuto tématu jako přístup mnohonásobně sympatičtější.
Úvodní pětiminutový Mirzaten navodí atmosféru variovaným ostinatem vyšších flažoletů, jejichž lyrický zvuk je však záhy rytmicky drcen granulačními a dalšími efekty, aby se vše lehce cyklilo v různých ozvěnách. Hudební proud se tu ještě „satieovštěji“ odosobní s nástupy dalších partů, především neurvale drnčivým basovějším i táhlejšími éterickými frázemi na zkreslenější sólový zvuk.
Pokud tvoří pořadí skladeb příběh, kompozice Tiapridal pak popisuje mrazivý kontrast jeho nejdramatičtější krize, vyjádřené arytmií několika nepravidelných staccatových smyček jedovatě zkreslené kytary, a následnou náhlou až snovou záchranu, ozvou se bohaté harmonické plochy občas i smyčcového charakteru. Navazující Neurol přináší co do intenzity a nálady statickou strukturu. Volně improvizované sledy souzvuků procházejí opět řádným elektronickým arzenálem tvořícím ozvěny i zvukové mutace, celková nálada může opět připomenout estetiku Erika Satieho tím, že základní prostředky znějí místy až romanticky, ovšem výsledek je převrácen do jakéhosi provokativního mimoňství bez emocí. Rytmonorm je antiarytmikum a setkání s ním Kollar na závěr kolekce hudebně vyjádřil minimalisticky se rozvíjející hrou na arpeggiátor a klavírní zvuk. Kytara je najednou v mixu skladby skoro jen tušená. Pokud měl předtím kytarový sound symbolizovat i ona nebezpečí neblahých duševních stavů, zde se v mixu skrývá na hranici slyšitelnosti.
Přestože jde o desku velmi elektronickou, lze si i na ní užít také velice autenticky taktilní zážitek z Kollarovy bezprostřední a sebejisté hry. Vlastně i u oněch závěrečných klavírních arpeggií lze snadno nabýt podezření, že jejich noty vycházejí spíše z rukou na šesti strunách než na klávesnici či myši. I během své čtvrthodiny stíhají tyto Pilulky sdělit opravdu mnohé a vážně bohatou výrazovou škálou.
P.S.: Kollarův bandcampový profil slibuje už na 1. srpna už zase další EP, můžeme se těšit.
David Kollar: The Pills
(https://davidkollar.bandcamp.com)