DIY kultury – Mikrofon je naše bomba

  
249

Sborník s podtitulem Politika a hudební subkultury mládeže není nic pro milovníky radostného retra Kmenů. Jsme svědky „vyhasínání významu hudebních subkultur mládeže v souvislosti s politikou končícího postsocialismu?“

V posledních dvou letech dosáhl na domácí půdě vědecký i popularizační zájem o subkultury mládeže zdánlivě svého klimaxu. Kromě zde recenzovaných knih Ondřeje Danielakolektivu autorů vedených Milošem Hrochem nelze zapomínat ani na nadšenecké práce Alexe Švamberka (Punk & hardcore: Co bylo, co zbylo), Radky a Vévy Veverkových (Punk Not Dead… dalších 25 let) a třebaže se mi u toho otevírá kudla v kapse, tak ani na knihu o skinheadech dnes již kultivovaného nácka Filipa Vávry (Těžký boty to vyřešej hned). Publikace Mikrofon je naše bomba přichází z akademického prostředí a navazuje na pravděpodobně nejzásadnější domácí knihu o subkulturách Revolta Stylem (Marta Kolářová a kol., 2011), zároveň se kriticky vyhraňuje proti provařeným Kmenům od Vladimira 518 a jím angažovaných autorů.

Pojetí knihy se týká přímo politizace subkultur, v čemž čtu naznačený posun od prosté subkulturní rebelie a životního stylu Revolty stylem, na níž se vlastně podílela dobrá třetina kolektivu Mikrofonu (M. Kolářová, A. Oravcová, O. Slačálek). Vyhranění se proti Kmenům je v tomto případě sice namístě, ostatně kvůli jejich povrchnosti a komerční exploataci jsem je do výše uvedeného výčtu ostentativně nezařadil, ovšem zároveň mi to přijde jako kopání do příliš laciného hadrového panáka, který má navíc akademiky těžce na salámu. Vymezení se vůči zahraničním badatelským trendům a domácím zavádějícím diskurzům (třeba ohledně feminismu) by mi přišlo daleko zajímavější, to se ovšem hodnověrně podařilo jen některým autorům z kolektivu, jak ještě uvidíme.

Přímá politizace měla každopádně rovněž více fází a „nepřátelé“ těch aktivističtějších subkultur se postupně měnili. Kupříkladu tekno a rave v současnosti spíše tak nějak bloudí po slepých uličkách New Age spirituality, skutečná antikonzumní síla se z nich zdánlivě vytratila. Dále asi nejvyhrocenější a vlastním etickým aparátem vybavený hardcore-punk dle mého názoru celkem podlehl plíživě nastoupené gentrifikaci. Soutěživost a hajp, hnací to motory individualistického kapitalismu, se do něj v současnosti zakusují obzvláště silně, jak s nelibostí pozoruji v Praze. Ze zpětného pohledu se mi zdá, že výše zmiňované recenzované knihy pouze navlékaly do nového hávu sub/kontrakulturní mytologii (Hroch a kolektiv), v případě Daniela se výzkum omezil pouze na starší období. U Mikrofon je naše bomba jsem doufal, že se podaří s obojím tak nějak vypořádat.

V úvodu knihy se o to editoři rozhodně snaží. Rekapitulace přístupů subkulturních studií a jejich kritika jsou odvedeny na potřebné vysoké úrovni. Čtenář dostane i příslib revize konceptů a prodloužení výzkumu k trendům ve většinové společnosti, kterou subkultury chtíce nechtíce odrážejí. Kromě vlastně již tradičních a mytologizujících konceptů, jako je morální panika, se nabízela práce s postsubkulturním prostředím, jehož mnozí západní badatelé podtrhovali individualizaci a depolitizaci (D. Muggleton, M. Maffesoli). Z háje postsubkultur vzešel i pojem nejlákavější a alespoň dle mého soudu nejpoužitelnější, a to subkulturní kapitál.  Jedná se o status či subkulturní hodnotu, která jednak nesmí být zaprodaná, ale také se pomocí ní vykazuje míra aktivity nebo zapojení. Prakticky se může jednat o velkou sbírku desek, tetování i kow-how a kontakty. Tím se přímo i nepřímo etabluje subkulturní hierarchie a nerovnost v navenek rovnostářských scénách.

Autoři si kladli za cíl mimo jiné ukázat limity tohoto analytického pojmu. Metodologické pojetí s převahou etnografických přístupů a kvalitativní analýzy jim otevíralo slušné šance, zároveň však hrozilo, že zkoumané látce sami podlehnou. Někteří autoři knihy jsou totiž bez překvapení těžcí insideři s vysokým subkulturním kapitálem, proto jim jeho vliv může ve výsledku zůstat skryt a oni tak mohou pouze reprodukovat subkulturní mytologii. K tomu podle mě došlo mimo jiné u výše uvedené knihy Miloše Hrocha a kolektivu. Ale nyní už k jednotlivým příspěvkům.

Začneme u těch nejlepších, a takový je text o technu od Ondřeje Slačálka (Příběh CzechTeku: lze uniknout morální panice). Z hlediska odborné práce se mu především skvěle daří navazovat na úvod a rozvádět problematiku z badatelského hlediska.  Se samotným fenoménem ravu a jeho politizace se vypořádává jednak prostřednictvím morální paniky a represí, ale zkoumá i postupy přijímání hegemonních diskurzů společnosti. Typickým Slačálkovým příkladem je CzechTek z roku 2005, v reakci na brutální policejní zásah mnozí technaři přijali vhodný autostereotyp „dětí, co se chtějí jen bavit,“ a nastoupili na cestu politické kampaně proti premiérovi Paroubkovi. To se podepsalo i na vítězství ODS v následných volbách a na nástupu antisociální politiky. Neméně zajímavé pak je, že k tomu došlo až po zmasovění techna. Návrat k jeho undergroundovějším „autentickým“ kořenům, spojeným s odmítáním takovéto politizace, se nesl i v rovině subkulturního kapitálu. Takto mi to alespoň ze Slačálkova textu vyplývá.

Editor Jan Charvát se v příspěvku o skinheadech (Skinheads: permanentní souboj o jméno) drží převážně analýzy kapel a text je z hlediska teorie střídmější, to ovšem u této asi nejortodoxnější subkultury není vůbec problémem. Politikem je u ní především výklad jejího samotného vzniku a s ním spojených hodnot, jak Charvát hned na začátku uvádí. Ve zkratce jde ovšem hlavně o rasismus. Antirasisté odmítají rasistům status skina vůbec uznat, z druhé strany je to podobné, nerasisté jsou pak věčná šedá zóna, často patriotistická, až nacionalistická. „Velkou“ politiku má dle Charvátových závěrů ovšem skinhead z principu odmítat, neboť souvisí s mediálním špiněním této subkultury. To nejpodstatnější však padne až v závěru publikace, nikoliv v příspěvku samotném – skinheadi jako jediní nesplývají s morálkou většinové společnosti a s prorůstáním neoliberálního individuálního kapitalismu do subkultur. Jejich hodnoty jsou totiž daleko konzervativnější.

Genderovou nerovnost jako vedlejší efekt mnoha subkulturních politizujících projevů zkoumají Marta Kolářová a Anna Oravcová (Gender a subkultury: prosazování žen v punku a hip hopu). Hip hop a punk sjednocuje prizma svobodného prostoru, jenž je otevřený komukoliv, zároveň v nich dle autorek stále dochází k reprodukci heteronormativních stereotypů a k maskulinní dominanci. Ženy musí konkrétně v oněch scénách přejímat určité „mužské“ chování, aby dokázaly prorazit s vlastní tvorbou, v důsledku je jim ale vytýkáno, že opouštějí svou ženskost, tedy přitažlivost, ale také věrnost ve vztazích. Muž-rebel je oproti tomu uznáván pro svou sexuální promiskuitu. Pro hip hopovou produkci je dle Oravcové kvalitativní měřítko tzv. „mít koule,“ což již v samotném jádru snižuje ženskou tvorbu. Kolářová rozvádí, že v punku musí žena oproti muži obvykle prokázat až dvojnásobnou znalost či dovednost, aby byla jako tvůrce přijímána (známé to heslo „na holku dobrý“). To zas a znova souvisí se subkulturním kapitálem. K příspěvku nemám ve své podstatě námitek, akorát mi přijde, že většina z něj padla již jinde, buďto v Revoltě Stylem (případ Anny Oravcové), nebo se vlastně opakují konstatování Jitky Kolářové (sestra M. K., text o riot grrl punku z Křičím) či Jany Římanové (diplomová práce Role žen v českém punku).

Text Boba Kuříka (Člověk-chyba z Vraha: existenciální revolta punkem v čase „mrtvých havlů“) a příběh punkové scény z Rožnova pod Radhoštěm na mě dělá ambivalentní dojem. Samotné spojení punku, existenciální revolty a pojetí politiky Havla-disidenta je zajímavý obrat a jistě to k tématu politizace patří, jakkoli je text mytizující a založený na malém zkoumaném vzorku. Přijde mi ovšem, že Kuřík posunuje rožnovskou scénu do lokálně-uzavřeného a intelektuálního étosu, což k ostatním příspěvkům, jež řeší plošně určité ideje a diskurzy a nikoli místní scény, příliš nezapadá. Navíc nenavazuje na analytické pojmy vytyčené pro celou knihu, pracuje totiž s vlastními, které nijak s celkem nepropojuje. Z hlediska samotného tématu také nejsem úplně spokojený – zajímaly by mě například hlubší vztahy „Vrahounů“ s místními prohavlovskými androši, o což se Kuřík je lehce otře, ještě víc bych ocenil zabroušení do problematiky o Havlovu dědici, o „punkovém knížeti“ Karlovi.

Příspěvek Petry Kumové o hardcore-punku (Do it yourself together) pak v tomto ohledu zapadá do celého souboru daleko lépe, jakkoli mi tam také pár maličkostí chybělo (například víc rozvedená otázka gore-grindu a sexismu). Hardcore-punk má nicméně na rozdíl od ostatních subkultur jasně definovanou ideologii (etika DIY) a například není možné, aby v ní byl tolerován rasista (jako je tomu v metalu, ale i v některém nepolitickém punku). Komercializace scény se vnímá jako těžký přečin, z toho důvodu byl také ostrakizován bubeník kapely Hanba Lukáš Vincour, který svolil k reklamě pro Milku. Kromě Vincoura se Kumová zabývá ideovou proměnou hardcoristů od aktivismu k osobní volbě, což má být typické hlavně pro veganství. Z textu jsem každopádně vypozoroval, že se Kumová u informantů soustředí na jednotlivce vysokým subkulturním kapitálem (Banán, taktéž z kapely Hanba) a výrazně dominuje prostředí Prahy. Chybí také výraznější práce s pojmy. Jinak je ale na textu znát spousta práce a samotný informační základ, jakkoli se dal ještě dopilovat, považuji za dostatečně bohatý.

Pokud jsem text Boba Kuříka vnímal problematicky, příspěvek Arnošta Nováka (Obsaď a žij: squatting a politika každodennosti v Praze) bych označil přímo za malér. Jeho pojednání o pražském squattingu se totiž zakládá výhradně na vlastních vzpomínkách a aktivistických zkušenostech. Přiznávám, že tato metoda, tzv. memory work, mi není z pohledu badatele zrovna sympatická. V samostatném textu bych ji třeba vzal, ovšem využívat ji v kolektivní monografii, kde ostatní autoři pracují s propracovaným teoretickým základem, případně s bohatými zdroji, mi přijde jako krajně nevhodné, pokud ne rovnou škodící.  Novák sice slibuje pohled z opačné perspektivy, tedy aktivistů na subkultury, které se na ně nabalují a mohou působit jako depolitizující element, ovšem v praxi nemají jeho zjištění potřebnou hloubku. Dobře, o subkulturnějších squatech Milada a Ladronka se něco málo dozvíme, ale čekal bych, že to bude jádro textu. Tím je ovšem příběh Kliniky a jejího specifického postavení v rámci vývoje českého squatingu. Klinikáři se snažili a snaží vystoupit ze subkulturního ghetta, jejich snahu vlastně Novák v textu legitimizuje, namísto toho, aby ji hlouběji zkoumal. Tento nedostatek badatelského odstupu svědčí každopádně o tom, jak subkulturní kapitál prorostl i do badatelských sfér. Nedovedu si představit, že by mladší badatel bez známostí a mediálního statusu společenského aktivisty nedostal za podobný text vyhazov z týmu.

„Desubkulturalizace“ Kliniky, které se dostalo veřejného uznání od jednoho symbolického zástupce polistopadového konsensu, konkrétně od Nadace Charty 77, se nicméně promítla dle autorů do „vyhasínajícího významu námi zkoumaných hudebních subkultur mládeže v souvislosti s politikou končícího postsocialismu.“ Musím uznat, že se mi to jako zobecňující závěr líbí, odráží to svým způsobem završení výzkumu a symbolický vhodný moment pro ústup klasického přístupu subkulturních studií. Jak z knížky vyplývá, v tradiční a mytologizující rovině subkulturní politiky zůstávají vlastně už jen konzervativní skinheadi. Genderová otázka pak subkultury s tímto konzervativismem, který reprodukuje i patriarchální vzorce společnosti, dále spojuje. Politizace techna pak znamenala částečné přijetí jazyka hegemonního diskurzu. Hardcore-punkeři jsou sice stále držáci, ale jejich aktivity se nesou na vlně nostalgie a mytologie (případ Vraha), nebo se politika přesouvá na osobní rovinu (veganství v hardcoru).

Z hlediska formy mi přijde fér varovat, že například na rozdíl od knihy Ondřeje Daniela jsou některé pasáže knihy napsány mnohem kostrbatějším a chvílemi až křečovitě odborným jazykem. Dovedu si představit, že méně trpělivé čtenáře, kteří hltali tolik zavrhované Kmeny, tato forma dosti odradí a nebude tak šance komerční sérii Vladimira 518 účinně vyvážit. Zájemce z řad odborné veřejnosti nicméně jistě potěší texty Jana Charváta a Ondřeje Slačálka (už kvůli němu vlastně stojí za to si knihu koupit), podobně i příspěvky dua Oravcová-Kolářová a Petry Kumové nemohou subkulturní badatele zklamat.

Jan Charvát, Bob Kuřík (eds.): Mikrofon je naše bomba: Politika a hudební subkultury mládeže
(Togga 2018)