Multiinstrumentalista a skladatel Gary Husband vydává archivní dvojalbum Postcards from the Past, obsahující dříve nevydané nahrávky z let 1978 až 2021.
Gary Husband, rodák z Leedsu, se proslavil v 80. a 90. letech jako bubeník s umělci jako Allan Holdsworth, Level 42, Gary Moore nebo Jack Bruce, ale v poslední době předvedl i své dovednosti klávesového hráče ve společnosti Johna McLaughlina & The 4th Dimension Band, kapel Billy Cobham Spectrum 50 a Time Machine a Bill Evans & The Vansband All-Stars, stejně jako na svých vlastních nahrávkách coby lídr. Na albu Postcards from the Past (MoonJune), retrospektivě studiových, demo a živých nahrávek z jeho osobního archivu, zahrnujících pět desetiletí, odhaluje Husband všechny tyto hudební aspekty, a ještě více v podobě mimořádného archivního 2CD.
Máš hudební zkušenosti v širokém spektru od hard rocku až po velmi komplikovaný jazz. Jaké byly tvé první hudební dojmy? V kolika letech?
Zřejmě jsem se snažil vyťukávat melodie na klavír, jakmile jsem dosáhl na klávesy! S klavírem jsem začal kolem sedmi let a krátce poté jsem se začal intenzivně věnovat klasické hře, a taky jsem vždycky ve volném čase improvizoval. Ale množství klasického repertoáru, se kterým jsem se seznámil, bylo rozsáhlé a úžasné. Taky mě zaujalo a inspirovalo množství brazilské hudby, kterou miloval můj otec, a doma z gramofonu vždycky hrála spousta skvělých zpěváků. Zpěváci na mě vždycky měli velký vliv. V jedenácti, dvanácti jsem se začal snažit zorientovat i ohledně bicích a poslouchal jsem široké spektrum bubeníků ve všech možných hudebních oblastech. Takže vliv mnoha různých druhů hudby v kombinaci s tím, že jsem se věnoval hře na dva nástroje, vedl k tomu, co přišlo potom. Široké škále hudby jsem se věnoval už v šestnácti, kdy jsem začal jako bubeník v Syd Lawrence Orchestra, kde jsem hrál bigbandovou swingovou hudbu 40. a 50. let. Vždycky to byla eklektická směs! Myslím, že to tak pro mě vždycky bude. Všechno to vítám.
Hrál jsi s mnoha hudebníky, někteří z nich byli velmi nadaní a populární v komunitě progresivní hudební scény. Můžeš jmenovat někoho, koho považuješ za mentora?
Mohu říct, že každý, koho jsem kdy poslouchal a kdo mnou pohnul, a všichni, s nimiž jsem hrál, pro mě byli v různé míře mentory. Mezi ty nejdůležitější patří Allan Holdsworth – první, kdo mě ve své hudbě skutečně osvobodil. John McLaughlin za to, že byl mimořádným vůdcem, měl na mě silný vliv a byl mým nejoblíbenějším kytaristou všech dob. Jack Bruce za to, že mi ukázal cestu svým zcela jedinečným hudebním pojetím a pomohl mi pochopit, jak hrát s baskytaristou, jakým byl. Také Mark King za to, že věřil, že můžu dobře hrát hudbu Level 42, a Syd Lawrence, který měl neotřesitelnou víru, že můžu být dobrým bubeníkem v bigbandu! Ten seznam je ale velmi, velmi dlouhý.
Máš nějakou vtipnou historku s Allanem nebo Johnem?
Pamatuji si zvukovou zkoušku s Johnem a 4th Dimension, kde jsme strávili spoustu času nad celkovou formou a sóly v jedné skladbě. Později jsme na koncertě spustili tu písničku, a John se pustil do sóla, které bylo naprosto mimo všechno, co jsme ten den probírali a nacvičovali! Poněkud zmatený pohled, který jsem mu v tu chvíli asi věnoval, ho přiměla přijít a zakřičet: „Poslouchej, to byla zvukovka… tohle je koncert!“ To se mi moc líbilo!
Myslím, že Johnův pohled chápu. Podívejme se teď na Postcards from the Past. Album velmi pěkně plyne. Předpokládám, že sis je celé sestavil sám?
Ano, vždycky to tak dělám. Jsem zapojen do každého detailu a vždycky na všechno dohlížím. Mimochodem, děkuji! Jsem rád, že to tak slyšíš. Vytvoření tohoto alba byla opravdu docela emocionální jízda; ponoření se do hudby z tak dávné minulosti, zvláště když se některé kusy datují až do 70. let! Myslím, že na této desce jsou věci, které jsem od té doby neslyšel ani já! Jedna z nich –demonahrávka z alba Allana Holdsworthe The Things I See – byla nahrána krátce poté, co jsem ho potkal – v mých osmnácti! Přesto jsem si pamatoval každou notu Allana, Hannyho a mou, jako bychom je nahrávali včera! Zvláštní, ale pravdivé! A to je jen jedna ze skladeb, které jsem slyšel znovu až po velmi dlouhé době, a je to rozhodně něco, co posluchači nikdy předtím neslyšeli! Takže je to pro mě v mnoha ohledech docela speciální a nesmírně osobní deska – možná nejemotivnější a nejosobnější album, jaké jsem kdy vydal.
Během několika poslechů (ne celého alba najednou) jsem si uvědomil, že i zvuk a mastering jsou opravdu v rovnováze, bez ohledu na různé časy, éry a zdroje, ze kterých pocházejí. Také je tu rovnováha mezi tvými sólovými klavírními / syntezátorovými / kytarovými skladbami a kapelovými nahrávkami. Obzvlášť mě udivuje jazzové kvartetní Deux Deux’s Blues a demo s Allanem Holdsworthem, saxofonistou Rayem Warleighem a basistou Hansfordem Rowem. Také outtake z IOU. Vždycky jsem miloval zpěv Paula Williamse, od chvíle, kdy jsem ho slyšel na albu Dicka Heckstall-Smithe A Story Ended, a teprve nedávno jsem zjistil, že Paul už není mezi námi. Jaká je tvoje oblíbená skladba na Postcards from the Past?
Nemůžu říct, že bych měl nějaké oblíbené, protože v podstatě všechny jsou pro mě nějakým způsobem významné. Je tam spousta mých vlastních formací, je tam spousta poct, spousta mých skladeb včetně dosud neslyšeného materiálu. Myslím, že to dopadlo velmi dobře, a vážím si toho, že sis všiml plynulosti a konzistence v audio produkci. Pracuji se skvělým masteringovým technikem, ale i tak to byla velká práce, sladit všechen ten velmi odlišně znějící materiál ze všech možných zdrojů, původů a standardů audio kvality, aby to všechno zapadlo do sebe a fungovalo soudržně jako album. Bylo důležité, abychom veškerou tu práci odvedli na úrovni, která představuje to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout. Jsem opravdu hrdý na ten výsledek.
Tvé sólové skladby na albu mi připadají velmi rozmanité; možná jednou z mých nejoblíbenějších je hravá Song for My Mother. Také klavírní skladba se zpěvem Paula Williamse je pozoruhodná svou náladotvorností. Zajímalo by mě, jak jsi přistupoval k těmto melodiím založeným na klavíru nebo klávesách, a k těm, které spíše vycházejí z bicích?
Tahle stránka věci je pro mě docela normální. Jsem zvyklý to míchat a přecházet mezi těmito dvěma nástroji docela bez námahy. Dvě skladby, které jsi zdůraznil, jsou vlastně dedikacemi – jedna mé matce, (a byla napsána na kytaru), a tu s Paulem Williamsem, jsem napsal pro svého otce. Ta vznikla jako sólová klavírní skladba, kterou jsem složil v roce 1980 a hrál na klavír během našich prvních koncertů s Allan Holdsworth IOU v Americe v roce 1982. Později se z ní stala píseň, protože Paul měl pocit, že by se k ní hodil zpěv. Napsal k ní text a my jsme ji pak začali hrát jako duet na Allanových koncertech. Mnozí si na tu skladbu dodnes vzpomínají jako na určitou oázu v intenzivním a mocném elektrickém setu. Na albu je vlastně ještě jedna „věnovaná“ kytarová skladba s názvem Companion – krátká věc, kterou jsem napsal pro svého nejstaršího přítele, kytaristu a skladatele Stevea Toppinga. Sám Steve se objevuje na několika dalších dobrých skladbách na tomto albu.
Steva Toppinga jsem na albu samozřejmě zaregistroval. Můžu se zeptat na dva kytarové hrdiny, se kterými jsi hrál – Allana a Garyho Moora? Oba hráli s bubeníkem Jonem Hisemanem, Allan Holdsworth v Tempest a Gary v Colosseu II. Jací byli jako lidé, osobnosti?
Dvě naprosto odlišné osobnosti, přesto oba s extrémním vzájemným obdivem. Pracoval jsem s mnoha skvělými kytaristy; Robin Trower, Robben Ford, Phil Manzanera, Ulf Wakenius, Jeff Beck, Mike Stern, Nguyên Lê… až po Johna McLaughlina.
Hrával jsi s Allanem Holdsworthem (Tempest, Lifetime, Soft Machine, Gong) a Hansfordem Rowem (Gong, Gongzilla), což mě vede k tomu, abych se tě zeptal na tvůj názor na takzvanou canterburskou scénu.
Zajímavé je, že jsem o Canterbury Scene jako takové nikdy moc nevěděl a pokud vím, osobně jsem s ní neměl nic společného. Nicméně jsem pravděpodobně hrál s mnoha lidmi, kteří v ní sehráli klíčovou roli, a miloval jsem spoustu hudby, která z ní vzešla! Vím, že to možná zní divně vzhledem k tomu, že jsem Angličan, ale tak to je.
Chápu. Album jsem si už poslechl pořádně, a to i s jinými lidmi – jak řekl Elton Dean, s ostatními vždycky slyšíš nové věci. Musím říct, že tvoje sólové skladby mají velký rozsah, od ambientu až po (téměř) techno. Ze skupinových nahrávek si hodně cením skladeb s Allanem a Paulem Williamsem a tvými jazzovými kapelami, ale můj nový favorit je verze The Things You See. Opravdu progresivní melodie! Musím si znovu poslechnout alba Allana Holdswortha od začátku do konce!
Jo… The Things I See! Skvělý kousek! Ta písnička se stala úvodní skladbou na albu IOU – naší debutové nahrávce s Allanem. Verze, kterou slyšíte na Postcards, byla nahrána jen jako demo, asi rok před IOU. Má trochu jiné aranžmá a také obsahuje saxofon. Doufal jsem, že to bude dokument, který bude velmi zajímavý pro Allanovy fanoušky. Pro mě je to především velmi zvláštní vzpomínka, a jak jsem již řekl, je to poprvé, co je k dispozici k poslechu veřejnosti.
Na závěr se chci zeptat na další dva zážitky z tvého hudebního života: Jack Bruce a Soft Machine Legacy.
Jasně. No, Jack Bruce byl prostě titán! Opravdu skvělý, skvělý originál a já ho měl moc rád. Hrát s ním znamenalo vypěstovat si velmi specifický, zcela odlišný způsob hry na bicí, než na jaký jsem byl zvyklý. Chvíli mi to trvalo, ale dostal jsem se do toho na albu Seven Moons. Docela na konci Jackova života, měli trio s Robinem Trowerem. Každé období, které jsem s Jackem strávil, bylo nezapomenutelným zážitkem. S kapelou Soft Machine Legacy jsem dokonce absolvoval japonské turné na bicí (s nebožtíkem, skvělým Keithem Tippettem na klavír), a pak další turné také v Japonsku, kde jsem s nimi hrál na klavír a klávesy (to bubnoval legendární John Marshall). Obě tato období byla velmi zábavná, obzvlášť proto, že jsem mohl hrát hodně jejich dřívějšího materiálu.