Všiml jsem si, že v poslední době více o hudbě čtu, než ji poslouchám. Utěšuji se, že tato disproporce, k níž ve velké míře přispívá moje vědecká a pedagogická profese, je krátkodobá. Myslím si totiž, že hudba je určena především k poslouchání a žádná, jakkoliv zdařilá verbální reflexe nenahradí zážitek z jejího poslechu. Jelikož primárním médiem hudby je zvuk, zvuková podoba jakékoliv hudby (kromě její extrémních konceptuálních podob) je nejautentičtější a nejhodnotnější. Existují samozřejmě hudby (třeba některé kompozice Johna Cage), jenž lépe zhodnotí intelektuální výkon než akustická realizace a jsou tudíž možná vhodnější pro čtení než poslech. Nntologický status hudebního díla i fenomenologický či estetický zážitek z něho, a je zcela jedno, zdali je to dílo fixováno v notách nebo spontánně improvizováno, se nicméně neobejdou bez sukcesivní artikulace znaků. Jednodušeji řečeno, někdo (autor, interpret, korepetitor, posluchač) musí někdy nějakým způsobem dílo „číst“. A právě v tomto omezení spočívají úskalí konceptuálního uměleckého vyjádření.
Jedno však mají hudba a čtení společné – čas. Nejenže nás okrádají o „drahocenný“ čas, ale též manipulují naše vnímání času. Mají tu magickou schopnost vytrhnout posluchače a čtenáře z reálného času a vnutit jim čas diktovaný autorským způsobem organizace znaků, které posluchači a čtenáři vnímají. Opět lze výsledek komunikace vyjádřit ve fenomenologických či estetických kategoriích, jako jsou čtivost, poutavost, napínavost, nuda, blábol, atd. Čím jsou hudba nebo psaní složitější, filozofičtější, avantgardnější, sofistikovanější apod., tím větší intelektuální námahu musí posluchač nebo čtenář vynaložit. Intelektuální zážitek bývá navíc podmíněn další temporální nuancí – trpělivostí. A té se nám v podmínkách techno-civilizace jaksi nedostává. V dnešním uspěchaném a technologiemi manipulovaném věku neustále odkládáme potenciální zážitky v naději, že se brzy dočkáme pohody, nutné pro to, abychom si je řádně užili a vychutnali. A tak se mi doma kupí nahrávky, knížky a časopisy a úměrně se zvětšováním jejich štosů ochabuje naděje, že jednou budu mít čas (a posléze už i chuť) „jen tak“ si číst nebo poslouchat.
Na druhou stranu, stejně jako jsem po letech z poslouchání oprávněně unaven, za což vděčím zejména nadprodukci a redundanci nahrávek, moje profesionální deformace způsobila, že ani čtení už pro mne není rozkošnický rituál. Je stále obtížnější zašít se někam s knížkou, a když se mi to občas povede, chvíli mi trvá, než se do textu ponořím a vůbec ho dočtu. Může za to moje čtenářská a posluchačská zkušenost, ale též texty samy. Úroveň psaní o čemkoliv za poslední desetiletí výrazně upadla a oblast hudby bohužel není výjimkou. Erudovanou hudební kritiku už dávno nahradila povrchní hudební publicistika a v devalvování psaní o hudbě dnes úspěšně pokračují blogeři a jiní bláboláři, kteří si tezi anything goes vysvětlují a aplikují po svém. Přečíst si dnes v našich končinách hloubkovou analýzu je rarita i v hudebněvědní komunitě; ta povětšině místo seriózního výzkumu naplňuje nesmyslné grantové programy, zakázky a direktivy. Ve světě zastavili postupující krizi psaní o hudbě na chvíli filozofové (Roland Barthes, Jacques Attali, Gilles Deleuze a Félix Guattari, aj.) a samotní hudebníci (John Cage, Alvin Curran, Tom Johnson, Edwin Prévost, aj.), kteří přišli s novými pohledy i způsoby přemýšlení o hudbě, v našich zemích jsme se však zajímavých hudebních analýz od filozofů ani muzikantů zatím nedočkali. Když se i někteří odváží, mrhají svou erudici na hudební projevy populární kultury nebo historicky ověřené repetice. Takže dobrého čtení o dobré hudbě až tak hodně není, spíš naopak. O to větší zážitek, když pak náročný čtenář natrefí na text, jenž zaujme, poučí nebo i pobaví.
Co se hudby týče, letos jsem měl víc čtenářských než posluchačských zážitků. Patřím k těm nešťastníkům, kteří mají rozečtených více knížek naráz (samozřejmě nečtu jenom o hudbě) a zásadně je čtou v tištěné podobě. Takže, co pěkného jsem v poslední době o hudbě četl? Vesměs fajnšmekrovské kousky, jaké si člověk odkládá na chvíle pohody (které se však obyčejně nedostaví), a pak je tráví se značným zpožděním. Hlavně, že na mne „počkaly“ a nakonec vytvořily v mé knihovně i hlavě docela pestrou konjunkturu.
Biografická kniha od americké kritičky umění Kay Larsonové Where the Heart Beats (Penguin Boooks, 2013) je rozsáhlé (450 stran), výborně napsané pojednání o vlivu zenbudhismu na život a dílo Johna Cage a některých dalších umělců z jeho okruhu (Merce Cunningham, Morton Feldman, Jasper Johns, Robert Rauschenberg, Yoko Ono, aj.). Larsonové styl psaní, přestože zpracovává neuvěřitelné množství informací a neobchází detaily, je kupodivu čtivý. Dobře se četla i poslední knížka Alvina Luciera Music 109: Notes on Experimental Music (Wesleyan UP, 2012) s typicky lakonickou předmluvou Roberta Ashleyho. Ačkoli je Lucier pisatel strohý a přímočarý jako jeho hudba, „poznámky k experimentální hudbě“ nejsou žádné roztroušené fragmenty, spíše mají ambici zorientovat čitatele v spleti avantgardních hudeb od Charlese Ivese až po Meredith Monkovou, včetně jeho vlastní. Autor rafinovaně vybírá ukázky podle žánrů, nástrojů a situací, aby nimi ilustroval proměny hudebního myšlení a rozmanité přístupy ke zvuku. Propojuje je jeho osobní zkušenost, vypravěčský styl a americký smysl pro jednoduchost – to vše činí z knížky kompaktní čtení. To pátý svazek Zornova periodického sborníku Arcana (Hips Road, 2010) je méně koherentní, přestože je zastřešen tématem „hudba, magie a mysticismus“. Z jednatřiceti příspěvků jsem přečetl asi polovinu a nevím, jestli se ke zbývajícím někdy vrátím; to je výhoda sborníků a kompendií – můžete je číst na přeskáčku a nemusíte je číst celé. Kromě příznačného textu Alvina Currana When I Saw Kosugi Get Into a Large Duffel Bag with his Guitar, o němž jsem už někde psal, mne zaujaly zejména příspěvky Tima Hodgkinsona (Holy Ghost), Pauline Oliveros (The Collective Intelligence of Improvisation), Jerryho Hunta (Sigils) a zʼeva (Metaphors, Mythos and Metaphonics).
Momentálně mám rozečtené dvě obsáhlé monografie. The Imaginary Museum of Musical Works (Oxford UP, 2007) od Lydie Goehrové náleží k tomu nejlepšímu, co jsem z tradiční filozofie a estetiky hudby v posledních letech četl. Autorka, renomovaná filozofka a estetička z Kolumbijské univerzity, blízká spolupracovnice nedávno zesnulého Arthura Danta, v ní rozpitvává klíčové kategorie hudební dílo a hudební význam v těch nejaktuálnějších metodologických kontextech. No a po letech čtu už podruhé skvělou knihu Louise Andriessena a Elmera Schönbergera o Stravinském The Apollonian Clockwork (Oxford UP, 1989) a teprve teď v ní objevuji věci, které mi při prvním čtení unikly (nebo jsem je zapomněl). Nevím, jestli je to důležité, ale dodnes si pamatuji okolnosti a budapešťskou prodejnu hudebnin, kde jsem knížku začátkem devadesátých let koupil.
V brněnském antikvariátu jsem letos na jaře narazil na úsměvnou „hudební science-fiction“ Jiřího Berkovce Akce Lyra (SHN, 1966). Překvapila mne a pobavila. Zdá se, že číst mne ještě jakžtakž baví. I teď bych rozhodně raději četl, než psal. Takže končím, abych pokračoval v četbě.