V čerstvě renovované budově Maďarské státní opery v Budapešti uvedli novou inscenaci Wagnerova Soumraku bohů (premiéra 15. května 2022). Spolu s výpravnou výstavou Hieronyma Bosche, nazvanou Mezi peklem a rájem: Záhadný svět Hieronyma Bosche, v tamějším Muzeu krásných umění (9. duben – 17. červenec 2022) to byl nádherný kontrapunkt umělecké světotvorby na té nejvyšší úrovni, jež se oběma institucím povedl vytvořit na nadějném úsvitu pandemického uvolnění. Vždyť sedět bez roušky čtyři a půl hodiny v opeře na Wagnerovi či dvě hodiny si prohlížet mistrovská díla Bosche a jeho nizozemských souputníků, co víc si dnes člověk, zdecimovaný bezútěšnou současností, může přát?!
A přece, iluzorní světy, jež si vytváříme v agresivně postupující digitální době, s cílem, aby se podobaly (respektive nepodobaly) tomu skutečnému, či jej dokonce mimeticky předčily, ovlivňují naše vnímání (sur)reality podstatně odlišným způsobem, než jak tomu bylo před nástupem digitální kultury. Je úžasné, když nám digitální technologie na každém kroku usnadňují život, horší však je, když promění operní představení v okázalý světelný lunapark. Je úžasné, když digitální technologie regulují aktuální počet návštěvníků v muzeu, aby tito měli bezprostřednější a pohodlnější kontakt s exponáty, horší však je, když nahradí nepřenosnou auru uměleckého díla a jí podmíněný estetický zážitek shlukem digitálních informací nebo interaktivní infantilností. A právě k tomu dnes dochází v esteticky neúnosné míře, dokonce i v nejprestižnějších kulturních stáncích a institucích, kde to vzdělaní konzumenti kulturních hodnot nečekají a nechtějí. Wolfgang Welsch již před třiceti lety upozorňoval, že současné dramaturgické a kurátorské strategie instalují či inscenují (a tudíž interpretují) kulturní a umělecké artefakty nikoli jako objekty vědění, nýbrž jako média estetické zkušenosti, jako přitažlivé, technologicky adjustované marketingové produkty. Následný „boom muzeí“ mu dal zapravdu; osvícenská muzea jako centra výzkumu a vzdělání se nám před očima mění na atraktivní centra volného času, kde se originální artefakty rozplývají na elektronických displejích, divadelní kulisy scénografů vystřídaly digitálně projektované reprezentace časoprostoru. Hloubavé kunsthistoriky, uměnovědce, muzikology a teatrology nahradili technovědečtí kurátoři, dramaturgové a animátoři volného času.
Svět Nibelungů, v němž k soumraku bohů dochází, je světem vybájeným, mýtickým. Je výplodem zvídavé lidské mysli, institucionalizovaný kolektivním vědomím a rozvinutý fikcí umělců do estetizované narace. Richard Wagner přivedl uměleckou mýtotvorbu k vrcholu v scénických intermediích, která sám nazval Gesamtkunstwerkem (souhrnným uměleckým dílem). Souhrnnou neboli celistvou v nich nebyla pouze integrální semknutost a součinnost všech operních médií (hudby, slova, zpěvu, gesta, pohybu, scénografie), ale též těsná korespondence mezi mýtickým myšlením a jeho romantickou resuscitací skrze aktuální ideová poselství. Ne bez příčiny nazval Thomas Mann Wagnera „vykladačem mýtů“ a Claude Lévi-Strauss jej dokonce později pasoval na „původce strukturální analýzy mýtů“. Německý literát a francouzský strukturalisticky orientovaný etnolog si totiž uvědomili, že skladatelova „mimočasová“ iniciativa se netýká pouze poetiky hudebně-dramatického díla, ale též celistvosti jazyka, integrujícího hlas s gestem, performanci s rituálem, reflexi vnějškovosti s introspekcí niternosti, paměť s projekcí budoucnosti (tj. představami, touhami a nadějemi). Přesně jako je tomu v Boschově Zahradě pozemských rozkoší (1503–1504), komplexní (ucelené i složité) kompozici, kde život, smrt a záhrobí, pozemský život, peklo a ráj, rozum, víra, pokora a vášeň, cnosti a neřesti koexistují v mýtickém smíru (s jsoucny) a zároveň ve vzájemném sváru, způsobeném nepokojem lidského ducha. Vrcholné mistrovo dílo (originální triptych vlastní madridské muzeum Prado) bylo na výstavě v Budapešti přítomné ve třech kopiích – dvou olejomalbách a jedné tapisérii. Všechny pocházejí z 16. století, ale jenom tapisérie zobrazuje tři obrazy původního triptychu, kdežto na olejomalbách je zachycen pouze centrální panel.
V budapešťské inscenaci Soumraku bohů tuto celistvost rozrušila technologie, resp. technokratické zacházení s ní. Zejména v prvním dějství se autoři vizuální složky – režisér a autor vizuální koncepce Géza M. Tóth, scénograf Gergely Z Zöldy a seskupení KEDD Vizuális Műhely, podepsané pod scénografickými projekcemi – předváděli simulakra a efekty, jaké dovedou generovat současné digitální technologie. Jednou z charakterových vlastností Wagnerova Gesamtkunstwerku je bujará pompéznost a stylizovaná exhibice; za ty léta jsme si zvykli, že megalomanství a snobismus k němu jaksi patří. Od vzniku bayreuthských hudebních slavností v druhé polovině 19. století se operní tvůrci předhánějí, jak učinit zadost poeticko-estetické maximě scénického předvádění. Ale v technologicky generovaném světě tahle afektovost mizí, nedokážou ji simulovat ani ty nejmodernější technologie 21. století. Digitální patos jako estetická kategorie je mnohem trapnější než patos vyvolaný živou „korporeální“ persuazí. Dokonce i Boschův plochý, perspektivu opomíjející obraz světa je mnohem imerzivnější než redundantní multiplikace mřížek a vortexů, do jaké zatáhli diváky tvůrci inscenace, protože se obrací přímo na představivost diváků a ne na simulaci jejich představivosti. Zkrátka, tělesnost Wagnerovi svědčí mnohem víc!
Smutné je, že autoři a realizátoři vizuální koncepce Soumraku dovedou invenčně pracovat s digitálními médii. Třeba působivé digitální sfumato, jakým v úvodní scéně 3. dějství zahalili dcery Rýna, nebo jak se jim povedlo umocnit bombasticko-fatální vyvrcholení opery, a vlastně celého Prstenu, vhodně načasovanou efektní simulací kataklyzmat vědoucích ke konci věku bohů, svědčí nejen o virtuosním zvládnutí média, ale též o kompetentním estetickém vkusu. A daří se jim též kombinovat tradiční scénografické prostředky s digitálními reprezentacemi, jak dokazuje třeba arzenál dvou tuctů kopí, které se objeví na scéně už v prologu a, občas transfigurované do světelných vertikál, vhodně zasahují do scénografie, choreografie i sujetu díla po celou dobu jeho trvání. O to větší škoda, že „strážci vizuálu“ neuhlídali vlastní obsáhlý dispoziční potenciál prostředků a za každou cenu ho chtěli předvádět v plné síle.
V hybridním Gesamtkunstwerku ale naštěstí zvítězila hudba nad okázalým spektáklem „nahastrošených“ figur(ín) a rekvizit. Pod ráznou taktovkou Balázse Kocsára vévodila proudu dějových peripetií a poetických distancí, nenechala se zatáhnout do malicherných sporů mezi hrdiny ani do médiových kontradikcí. Hrdá na imanentní schopnost reprezentovat záležitosti skutečného i fiktivního všehomíru bez pomoci slov, gest a obrazů, a věrná velkorysé sonické představě svého stvořitele, udržovala v rovnováze a napětí chod věcí na scéně, orchestřišti i hledišti. Důstojně (tj. virtuosně, s nadhledem, zaníceně a vznešeně) reprezentovala oba klíčové motivy, resp. mytémy, vinoucí se libretem nibelungovské ságy – motiv zlatého pokladu a motiv odřeknutí se lásky – nepostradatelné pro dramatickou výstavbu celé tetralogie. Kvalitní výkony všech představitelů zpívaných rolí – Istvána Kovácsháziho (Siegfried), Szilvie Rálik (Brünnhilde), Károly Szemerédyho (Gunther), Lilly Horti (Gutrune), Gézy Gábora (Hagen), Zoltána Kelemena (Alberich), Andrey Szántó (Waltraute), Bernadetty Wiedemann, Andrey Ulbrich a Zsuzsanny Ádám (tři norny), Zity Várady (Woglinde), Natálie Tuznik (Wellgunde) a Viktórie Mester (Flosshilde) – byly plnohodnotným, paralelním ekvivalentem hudby v reprezentační i estetické funkci. Hudba a zpěv v organickém semknutí přesvědčivě ztvárnily, hudebně-dramaticky i persuázně, archetypální sváry mezi věčností a pominutelností, životem a smrtí, mužstvím a ženstvím, láskou a nenávistí, tj. celistvým, mýto-básnickým jazykem. Tak, jak to má být v mýtu i hudbě.
Nevím, mírně však pochybuji, jestli se v Čechách a na Slovensku najde scéna, která by dnes dokázala nastudovat a uvést kteroukoliv operu Wagnerova Prstenu na takové úrovni, jako Maďarská státní opera. O to víc nás může těšit, že květnový Soumrak bohů byl pouze lákavou návnadou na kompletní Prsten Nibelungův, který uvedou ti samí autoři už letos v listopadu!
