Maďarský mistr malých forem oslavil sté narozeniny.
„Mnoho lidí si po smrti Kurtágovy manželky Márty v roce 2019 myslelo, že pro něj bude život nesmírně těžký, že nebude schopen dál psát skladby, že se jen obtížně vyrovná se světem kolem sebe a že by mohl Mártu brzy následovat. Nastalo období, ve kterém byl velmi citově zranitelný a snadno se rozplakal. V posledních letech, vlastně v posledních dvou, je však znovu pozoruhodně tvůrčí,“ vyjádřil se o svém o tři generace starším příteli Györgyovi Kurtágovi třiačtyřicetiletý pěvec Benjamin Appl loni v lednu. Tehdy jednomu z posledních žijících umělců s přímým vlivem na tvarování poválečné hudební avantgardy táhlo na devětadevadesát. Podle Appla tehdy dokončoval práci na komorní opeře, setkával se pravidelně s mnoha hudebníky a učil se čínsky.
Letos 19. února oslavil Kurtág rovnou stovku. V rámci hudebních oslav, které trvaly od 15. do 28. února, zazněla ve světové premiéře i opera, kterou loni dokončoval. Jedná se komorní jednoaktové monodrama Die Stechardin, postavené na výňatcích z dopisů předčasně zemřelé milenky německého renesančního osvícence Georga Christopha Lichtenberga. Kurtág byl sám přítomen na mnohých z koncertů a trávil čas s dobrými přáteli a obdivovateli. Přijeli hobojista Heinz Holliger, klavíristé Víkingur Ólaffson, Pierre Laurent Aimard, violoncellista Steven Isserlis, Kurtágův syn Gyögy junior nebo improvizátor Lukas Ligeti se svou pětadevadesátiletou maminkou Verou.
Na hlavní trojici narozeninových koncertů, které se 18. až 20. února konaly v honosných prostorách dvacet let existujícího budapešťského hudebního centra MÚPA, se přijel podívat i britský hudební kritik a občasný libretista Paul Griffiths. Na svém substacku píše o tom, jak islandský hvězdný pianista Ólafsson se svou ženou zahráli krátké Kurtágovy skladby a transkripce, které kdysi sám Kurtág tak rád hrál se svou ženou. Krátké intimní skladby obepínaly jádro koncertu složeného z delších orchestrálních děl, včetně té nejslavnější, orchestrální kompozice Stele, kterou Kurtág v 90. letech napsal pro Berlínskou filharmonii a Claudia Abbada. Nad hlavami hráčů se během koncertu promítala fotka manželů Kurtágových. Jejich životní i umělecké partnerství trvalo neuvěřitelných dvaasedmdesát let.
„Kurtág byl výborným skladatelem elegií a smutečních skladeb už dávno předtím, než přišel o svou ženu,“ přemýšlí Griffiths. Ve sborovém cyklu Songs of Despair and Sorrow (Písně zoufalství a smutku) slyší i něco víc. „Jeho pesimismus je vyvažován hravostí a humorem, vytváří sice ponuré, ale také pronikavé a výstižné vize, ve kterých se mu daří dosáhnout čehosi krásného a spravedlivého.“
Snad to má co dělat i s tím, že nezanedbatelná část Kurtágova nepříliš rozsáhlého katalogu skladeb obsahuje hudební pocty a skladby „in memoriam“ pro přátelé, známé, osobnosti, které Kurtág obdivoval. Predispozice k tichým pietám je i v samotných názvech: Německé slovo pro náhrobek ve skladbě pro kytaru a orchestr Grabstein für Stephen, řecké slovo pro kamenný památník ve Stele. Objevuje se Epilog, Requiem i opera Fin de partie podle Becketta.
A na druhou stranu přesné a pronikavé vize, které dokáže často hudebně vyjádřit na ploše několika minut. Ještě častějším slovem objevujícím se v katalogu Kurtágových skladeb jsou fragmenty. Ty nejslavnější jsou pak zřejmě ty Kafkovy, uhrančivý cyklus pro soprán a housle.
Fragmenty, krátké formy, miniatury, v tom se maďarský skladatel cítí nejlépe. Možná i proto na svou první operu čekal až skoro do devadesáti, chvíli trvalo, než si na tento náročný a obsáhlý žánr cítil připravený. Úspornost hudebního materiálu a koncentrovaná a precizní práce s detailem pramení patrně i s Kurtágovy celoživotní omezující sebekritiky. Na některých skladbách pracoval celá desetiletí, a ani to nezaručovalo, že bude zcela spokojený. O zmíněné orchestrální skladbě Stele v knižním rozhovoru s Bálintem Andrásem Vargou říká s odzbrojující upřímností, až odevzdaností:
„Stele nemá žádný konec. Snažil jsem to vyřešit tak, že každý hudebník zopakuje svoji frázi v poslední části. Měnil jsem orchestraci, a vlastně i celý charakter skladby, ale bylo to všechno k ničemu, skladbě stále chybí zřetelný konec… Neplyne z toho žádné ponaučení, jen na to často myslím.“
Vzniká tak podivuhodná osobnost stoletého a stále aktivního skladatele, který má i tak ve svém katalogu pouhých padesát opusovaných skladeb a asi další dvě desítky bez číslování. Co by na to řekli skladatelé typu Mozarta nebo Martinů? Kurtág psaní „lehkou rukou“ zkrátka nezná. Nikdy to ale nevzdal, ani v dramatických padesátých letech, kdy ho maďarské potlačené povstání připravilo o mnohé představy a ideály o tom, jak funguje svět.
Dostal se tehdy do Paříže na stáž a chvíli to vypadalo, že negativa vyplývající z tvorby převáží nad pozitivy. Možná to ani nemělo smysl? Z krize ho vyvedla jeho psychoterapeutka Marianne Stein, které věnoval svůj Smyčcový kvartet opus 1. Stein ho nevědomky navedla k miniaturám a k docenění každé jednotlivé noty a jednotlivého zvuku. Šlo o formativní zkušenost, na kterou nikdy nepřestal vzpomínat.
V pár dní starém článku na Guardianu violoncellista Steven Isserlis popisuje svoje čtyři desítky let trvající přátelství se skladatelem a vzpomíná na jejich první setkání. „Okamžitě mě zasáhla jeho magnetická osobnost, jeho vášnivá oddanost hudbě,“ vybavuje si moment, kdy za ním Kurtág přišel a detailně zhodnotil jeho hraní pizzicato. „On i jeho žena Márta prostě ztělesňovali – a on stále ztělesňuje – hudbu. Nikdy jsem nepotkal nikoho, komu by na každé jednotlivé notě tolik záleželo. Oba mi připomněli, co mi jednou jeden přítel řekl o Ludwigovi van Beethovenovi: Význam slov ‚na tom nezáleží‘ nebo ‚to je jedno‘ prostě neuznával.“
O Kurtágovi jsem také připravil rozhlasový pořad Futurissimo pro Český rozhlas Vltava, lze si ho poslechnout ze záznamu zde. (pozn. autora).