Icebreaker with BJ Cole: Apollo
Cantaloupe (www.cantaloupemusic.com)
V roce 1983 byl Brian Eno osloven s nabídkou vytvořit hudbu k filmu režiséra Ala Reinerta For All Mankind, který měl být ve své původní podobě bezeslovnou poctou vesmírné misi Apollo a v němž měla Enova hudba dotvářet záběry z výletu na Měsíc. Eno k práci přizval svého bratra Rogera a producenta Daniela Lanoise, ovšem filmový projekt se měnil, byl doplněn mluveným slovem, hudba překopána a rozšířena o skladby z jiných Enových alb.
V první polovině osmdesátých let měl Brian Eno již za sebou průlomové nahrávky, kterými definoval žánr ambientní hudby a na něž se navěsily zástupy epigonů. Ve srovnání s Music for Airports nebo Discreet Music nepředstavuje Apollo: Atmospheres & Soundtracks nijak nadprůměrnou hudbu, za pozornost stojí využití prvního digitálního syntezátoru Yamaha DX7, jehož prodej byl v tom roce době zahájen a jenž byl vybaven tzv. FM syntézou nabízející širší zvukovou paletu než jiné nástroje. Tím silnějším jsou na albu místa, kde se do syntetických akordů vkrade elektrická a steel kytara a s nimi svět country, americká tradice vystřelená do mezihvězdného prostoru.
V roce 2009 při příležitosti uvedení původní verze Reinertova filmu vytvořil korejský skladatel Woojun Lee verzi Enova soundtracku pro koncertní provádění a syntetické barvy přeložil do jazyka živých nástrojů souboru Icebreaker ve specifickém obsazení se saxofony, panovými flétnami, elektrifikovanými smyčci a kytarami. (Soubor jsme mohli kdysi slyšet i v Praze, když na jednom z Maratonů nové hudby hráli po půlnoci pro poslední vytrvalce Trance Michaela Gordona.) Instrumentace je to rozhodně povedená, zvuk akordeonu a flétny tu nepůsobí o nic méně vesmírně než elektronika, spektrum se rozšířilo do hloubek díky basklarinetu. Navíc tu hostuje slavný hráč na steel kytaru BJ Cole, jehož klouzavé tóny znějí docela kouzelně. (Jeho vstupy také vyvolávají asociace s jinou slavnou ambientní nahrávkou – Chill Out od skupiny KLF.) Hezký zvukový kabátek ale nedokáže zakrýt, že hudba je to celkem prostinká: sled akordů směřující odnikud nikam, pomalý tak akorát, aby nebyl příliš statický, s několika výkyvy k málem písňové struktuře. Když v roce 1998 převedl skladatelsko-interpretační tým Bang On A Can do akustické podoby Music for Airports, potvrdila se tím kvalita originálu. U Apolla originality mnoho není, na druhou stranu se nic nepokazilo a kdo má rád zvukové lázně, může se v této podobě do sytosti rochnit a přemýšlet při poslechu o tom, zda Američané na Měsíci skutečně přistáli, nebo vyčkávat příletu Vesmírných lidí.
