- Inzerce -

Jason Rebello: Held

V pořadí již sedmé autorské album vydal 29.dubna britský jazzový pianista Jason Rebello. Zove se Held a jde o jeho první nahrávku sólového klavíru a zároveň debut u labelu Edition Records, jenž vyšel přesně v den jeho sedmačtyřicátých narozenin. Během své kariéry jsem nikdy neměl příležitost plně se ponořit do klavíru, podotkl Rebello. Dospěl jsem nyní k bodu, kdy mám pocit, že chci něco sdělit jen s klavírem…

Pianista zazářil již v polovině 90.let. Spolupracoval s Garym Burtonem, Branfordem Marsalisem, Timem Garlandem, Jeanem Toussaintem, Peterem Gabrielem, Jeffem Beckem, Waynem Shorterem (ten mu dokonce produkoval první album) a nahradil předčasně zemřelého Kennyho Kirklanda ve Stingově doprovodné kapele. Zde všude hrál především na elektronické klávesové nástroje. Jeho hráčská technika je brilantní a jeho styl navýsost eklektický; jsou v něm rozpuštěny soul, funk, latina, vážná hudba i jazz. Když se jedná o akustický nástroj, hlásí se k odkazu Billa Evanse, jenž byl považován za nedostižného básníka klavíru. Proto bylo jeho album sólového akustického piana tak netrpělivě očekáváno. Nahrávalo se v Tippett Centre na univerzitě v Bath Spa, mix a mastering provedl pak v Kodani zkušený August Wanngren (má za sebou práci na albech třeba Phronesis, Mariuse Neseta či Normy Winstone). Z jedenácti skladeb je pouze jedna coververze, a tou je Blackbird z repertoáru Beatles; tisíckrát uchopená, miliónkrát slyšená…

A to je ten hlavní problém jinak technicky vybroušené nahrávky, a to nejen po zvukové, ale hlavně po interpretační stránce. Rebellova technika je vskutku excelentní, ale až na pár výjimek až příliš čitelná a bez vzrušení; hráčského i posluchačského. Tolikrát slyšený sólový klavír, který sice pohladí, dokonce rozezpívá, rozesmutní či naopak roztančí, ale to je vše. Chybí tam hloubka, nějaké sdělení, nemluvě o tvůrčím hledačství. V instrumentální hudbě mi toto chybí velmi citelně. Jde tedy o album pro širší spektrum posluchačstva, což by mi jako recenzentovi nevadilo, kdyby protagonista v několika skladbách nenaznačil, že má na víc. Děje se tak ve druhé polovině alba. As the Dust Settles je již vrstevnatější, nápaditější, stavebně překvapivější skladba, ovlivěná vážnou hudbou. Thanks John, nejlepší kompozice na albu, je dedikována vynikajícímu avantgardnímu pianistovi Johnu Taylorovi, který vloni 17.července náhle zemřel. Je to sice křehká balada, ale sycena je soudobými postupy do úchvatné hloubky; bohužel mohla být delší, než jen pouhé 3 minuty. Purple Sunflower má též zajímavou stavbu – od impresionismu k dramatickým proměnám dynamickým i výrazovým, včetně postupně zahušťované melodiky. Závěrečný track Dissolve je sice křehký, až zkřehlý, ale zároveň v něm posluchač cítí emocionální napětí, které je zde skutečně rozpuštěné.

Škoda. Mohla to být strhující deska. Jakoby se tady Jason Rebello záměrně držel příliš na uzdě…

 

Jason Rebello: Held

Edition Records https://editionrecords.com/