- Inzerce -

KoMaRa: KoMaRa; The Blessed Beat: MIV

Slovenský hudebník Dávid Kollár (ročník 1983) začínal v sedmi letech s klasickou kytarou a o čtyři roky později přesedlal na elektriku. Od konce devadesátých let hrál v řadě garážových i profesionálních kapel nejrůznějšího zaměření od funku, přes pop a progrock až po gothic metal. Opravdu výrazné pozornosti se však dočkal až v roce 2005, kdy založil David Kollar Band snoubící prvky jazzu, rocku a blues, a záhy získal cenu za nejlepší instrumentální výkon v soutěži Nové tváře slovenského jazzu. V roce 2009 zosnoval s maďarskými muzikanty David Kollar Project a ve stejné době se začal zaobírat skládáním filmové hudby. Velký ohlas zaznamenalo i jeho čistě sólové niterné ambientně laděné album The Son z roku 2013, na němž reflektovat své pocity ohledně druhé operace svého syna. Mezinárodní věhlas získal i díky spolupráci s norským kytaristou Eivindem Aarsetem a mezinárodní hudebně- taneční jednotkou ARTRANCE. Zcela zásadním momentem však bylo, když v roce 2014 přijal jeho nabídku na spolupráci bubeník King Crimson Pat Mastelotto a zrodilo se trio KoMaRa, kde je třetím do kolegia italský trumpetista Paolo Raineri.

Eponymní album KoMaRa otvírá vysoce kalibrovaná (téměř doom) metalová kompozice Dirty Smelly s opravdu hutným zvukem a těžkým odpichem. Celou plejádu (možná skutečně 37) forem a subforem pak nabízí další (vůbec nejdelší) track 37 Forms, kde se střídá ambient s progrockem, filigránskost s eruptivností a zkrátka všechno možné dohromady. Je tu neuvěřitelné množství drobných fines a nápadů, které přes veškeré střídání nálad a stylů celkem ústrojně drží pohromadě. Jenomže tím je střelivo vypáleno téměř na začátku a v následujících skladbách už se tolika překvapení zase nedočkáme. Gotický romantismus kořeněný zvukovými texturami She Sat in Black Silt nějak úplně nedojme a temnotemnoucí strašení v God Left This Place s poněkud šmíráckou metalovou manýrou je až trochu k pousmání. To ovšem neznamená, že se tu už neobjeví nic zajímavého, jenom poněkud převládá pompéznost a jistá okázalost bez patrného obsahu. Těsně před závěrem se ale dočkáme opět brilantně vystavěné skladby Afterbirth, jež se od pozvolného začátku vyvine ve slušný bigboš, který kulminuje v úchvatném chaosu až k abstraktní tečce. Jestli má být pointou celého opusu závěrečná promluva, jejímuž poselství není rozumět, nevím. Je za tím vším sice vidět poctivá a mnohdy až mravenčí práce, ale od výsledku bych čekal trochu víc.

Oproti tomu paralelní trio The Blessed Beat, kde vedle Dávida a Paola působí na postu bubeníka Simone Cavina, zvolilo na svém počinu Mermaid In Venice jasný koncept a natočilo imaginární soundtrack k povídce Charlese Bukowského Kopulující kalifornská mořská panna, která posloužila před časem i jako námět ke kultovnímu filmu Chladný měsíc. Tohle album má úžasnou atmosféru a výstavbu. Začíná spíše meditativními skladbami s ambientní náladou, jíž umocňuje hassellovská trubka. Vše se obrátí v krátké smršti The First Thing To Come And The Last Thing To Go. Následující náruživá Best Fuck I Ever Had má valivou hutnost a poté se vše vrátí k rozjímavosti v Just Like A Mermaid. Po ní se dočkáme ještě jakési peripetie v podobě noise-hardcoreové vypalovačky You´ve Been Fucking Dead Women All Your Life a závěr patří katarzní dohře Only A Damn Fool Falls In Love. Z hlediska klasické dramaturgie i posloupnosti povídky by zmiňovaná vypalovačka vlastně měla být zařazena o jedno místo dřív, ale to by asi neštimovalo v hudební dramaturgii, která tady funguje výborně. Tohle dílo je zcela prosto jakékoliv nabubřelosti a kromě drsné poetiky je tu cítit i nadhled a smysl pro žert.

KoMaRa: KoMaRa

The Blessed Beat: MIV

Hevhetia (https://www.hevhetia.com/Hevhetia)

 

 


Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.

Hermovo ucho – Stačí jen poslouchat?

8. března by bylo Janu Zuziakovi (1946–2021) osmdesát. Následujícím textem, jenž je upravenou částí připravované monografie, akcentujeme absenci mimořádné brněnské osobnosti na české umělecké scéně.

Mihotání Lizy Lim

Extatické zakoušení v hudbě australské skladatelky.

Opery na tenise i v hotelu

Sedm novinek se chystá na New Opera Days Ostrava.