Lukas Ligeti je synem Györgye Ligetiho, jedné z nejvýznamnějších osobností evropské hudby druhé poloviny 20. století. Vystudoval skladbu a bicí nástroje, ale kromě kompozice se věnuje improvizaci a hraní na akustické i elektronické bicí v rozmanitých sestavách. Vídeňský rodák s maďarskými kořeny, zcestovalý po Africe a v posledních letech žijící v New Yorku, je typickým představitelem jedné generace skladatelů. Generace, která již příliš neřeší rozdělení hudby na vážnou a nevážnou, a která nedbá na stylovou čistotu.
Skladby zastoupené na disku vznikly v letech 1988-2002 a dávají tak představu o vývoji Ligetiho stylu. Můžeme v nich také pozorovat vlivy, z nichž tento styl roste. Lukas Ligeti je doma v různých hudbách a umí přecházet mezi žánry. Pattern Transformation (1988) asociuje minimalistické dědictví názvem i obsazením (čtyři marimby). Ačkoliv na první poslech připomene Reicha, proměny melodicko-rytmických modelů tu jsou mnohem rychlejší a celá struktura budí dojem tekutosti – přelévá se z vysokých poloh do nízkých a různě mění tempo. Skladba Moving Houses (1996) byla původně psána pro Kronos Quartet, na této nahrávce hraje její upravenou verzi neméně zajímavé kvarteto Ethel. Jak Ligeti v bookletu prozrazuje, titul je inspirován stěhováním celých domů z místa na místo, což je v některých oblastech Spojených států obvyklé. Ve skladbě má funkci “domu” melodické téma, které je “stěhováno” do různých hudebních kontextů. Jednoduchý motivek, vyrůstající ze tří tónů, na sebe bere nejrůznější podoby od romantické kantilény přes neurčitě etnické drnčení až po akustickou imitaci techno-syntezátorů.
Lukas Ligeti je bubeník a logicky má tvorba pro bicí důležité místo v jeho katalogu. Pro krajany z Amadinda Percussion Group vznikla skladba Independence (2002). Zatímco někteří bubeníci se za bicí soupravou snaží zastat práci celého ansámblu, zde se čtyři bubeníci chovají jako čtyři končetiny jediného hráče. Základem jsou opět patterny, místo plynulého přechodu tu ovšem slyšíme kontrasty a rychlé střihy, chvílemi rockový “drive”, chvílemi názvuky indonéského gamelanu. Miniatura New York to Neptune (1998) je napsána pro smyčcové kvarteto a bicí automat. Ligeti se možná inspiroval u Ikue Mori, protože podobně jako ona bere známé, “laciné” zvuky bicího automatu a skládá z nich šílené komplexní rytmy, člověkem nezahratelné. Smyčce nad tím vlají v divokých jazzových frázích. V Delta Space (2002) se zájem o technologie spojuje se spády etnomuzikologickými. Nástroj jménem Disklavier umožňuje, aby na jedné klaviatuře hrál zároveň živý hráč i počítač. Člověk a stroj se přetahují o prostor, z jednoho motivu se rozcházejí různými směry, zrychlují a zpomalují každý po svém. Občas počítač ztlumí některé tóny a zlomyslně je člověku vypíná, čímž vznikají zajímavé rytmy. Do toho se ze sampleru přidává africká harfa a balafon. Propletenec těchto nástrojů naruší jakoby z jiného prostoru přicházející útržky písně – jakéhosi afropopu – usekané a zasmyčkované. Dva světy se spolu chvilku přetahují, aby v závěru organicky splynuly.
Ligeti junior svého otce nezapře. Kromě shodných detailů (např. tlumení kláves, které Ligeti senior použil ve svých klavírních Etudách, tehdy ovšem bez elektronických zařízení) to jsou inspirační zdroje. Středoafrickou polyrytmiku pro sebe György Ligeti objevil v osmdesátých letech, také minimalismu se lehce dotknul. Lukas Ligeti nepředstavuje takový průlom jako jeho otec v šedesátých letech, jejich skladby však mají jednu důležitou společnou vlastnost: výrazný nápad, který podpírá každou skladbu, a který opodstatňuje prostředky v ní použité.