Jestliže jste měli možnost poslechnout si (například) CD Caecitu v obsazení Martin Blume, Yedo Gibson, Marcio Mattos a Veryan Weston (Emanem) nebo Hour Glass, nahrané Tonym Biancem, Paulem Dunmallem, Marciem Mattosem a Paulem Rogersem (rovněž Emanem) či Subsymbolism, pod nímž jsou podxepsáni Georg Graewe, Marcio Mattos a Michael Watcher (Nuscope), dáte mi asi za pravdu, že ve všech těchto (ale i jiných) případech je violoncellista a kontrabasista Marcio Mattos nepřeslechnutelný. Jeho způsob hry na oba nástroje je zcela specifický a osobitý. Není divu, že ho nyní Martin Davidson na svém Emanemu představuje i jako svébytného sólistu. Ale pozor: jsou speciálně komponované sólové desky, na kterých hudebník předvádí své kumštování na tom či onom nástroji v jednom zátahu, aby ukázal: tohleto umím, sem jsem dospěl ve svém usilování o dokonalost. V případě alba SOL/os/ tomu tak není. Je to devět záznamů zhruba mezi třemi a osmi minutami z koncertování v různých lokalitách mezi koncem roku 1990 a polovinou roku 2000 plus více než dvacetiminutový dovětek z 18. květn a 2010 nahraný v Londýně. Kompozice byla tudíž albu přiřčena ex post, což ovšem neznačí, že by neměla mít svoji polsoupnost a vyváženost. Naopak: výběr i řazení se vztahuje k ekliptice SLUNCE – viz SOL a z toho vzniklou jazykovou hříčku SOL/os/. A postupuje od sólování na kontrabas přes cello(napůl s využíváním elektroniky) po basu s elektronikou.
Hned od nástupného nabíjení-odbíjení Mattos dokazuje, jak umí na basu probíravě drnkotat, hlučit i rozpitvávat zvolené téma (zde Sunquake), popraskovávat a vypraskovávat i utrhávat se do doholedbování. To se proměňuje v každém dalšíom čísle od prohloubených tónů s přesahem, představivého prubíření, vyluzivého rožnění, netaškařivého třaskaření a prosypného záderničení přes vrtulivé ligotání, pořesýpačné zadrhání a zarážkové drolivostnění, propasírovanou srážlivost a kutálovou valivost po prokvilnou vymětavost, propojnou poskočnost, propištivou i prošpitnou sondážnost, rouhačskou úryvkovost a zadumanou i naopak střelniční vynořivost. Tak bych mohl pokračovat i v pokusu o charakterizování ostatních hokuspokusů, při nichž je violoncello naběživě průtažné, rozředivě střídmující i harašně rozcvalné, výskavně alarmivé i proznívající k záhalnosti. Hned potom je Mattos pojímá v zabrnkavé výpadnosti přes pauzírující chomáčivost, znělecky jemnou hrubozrnost (což není v rozporu), je vyzývavý i choulivý, stopařivě ropotivý i zásmušně výtlučný. Což se hned změní na mýtivou smýčivost, vypéřovanou, vylisovanou i odrážkově dráždivou, smyčně odbojnou, zarputile vysoukávanou a popraskávaně šmejdivou. A le to už zase nastupuje prodíravá zatajovanost, roztrušně proznívavá, prohlíživě hlubinná se závrzným průdušněním a kroutivostním hrdlením. Což vyústí do popojíždějícího lisování, plného výhrčného prodrnčování, probíjivého rumplování, prodychtěného handrkování, promalátňovaného líčnění, které má svou sakumpráskní vyvřelinovost a šupitoprestózní zlomkovost.
Dodatková Prominence pak vrcholí v rovině srážlivé odbojnosti a zarputilého ligotání, slyšíme v ní chvílemi durdivostní uhraničení, výmolňující oprošťováni, vyprošťování se záběhlickými výmyky a zamyčnostmi, ale toho provokativního hauzírnění se kontrabasista hned tak nenabaží: postupuje od doupnění k peroudnění, od zavíjení k vyluzňování, od vřídelnění k mrskutosti i vroubivosti, jeho hra je vrzukavá i doutnavá, rapotivě krouživá hrouživá, průnikově vytepávaná, roztěkaně rozparcelovávaná, plná vyškeřující zádrhelnosti, promlacovaného valchaření i přetáčivého šmirglování.
Jak řečeno: toto sluncem posvěcené album nevznikalo jako sólové. Právě proto je v něm tak opuletně vyjádřeno Mattosovo umění ve všech možných nuancích, že je v něm zahrnuta zkušenost dvou desetiletí, nekonvenční pojetí a přesahy na všechny strany. Být kontrabasistou nebo violoncellistou, pokládal bych si za povinnost si je nejenom poslechnout, ale zevrubně studovat.
Marcio Mattos: SOL/os/
Emanem (www.emanemdisc.com)