S jednoduchostí je to v hudbě složité. Někdy může být geniální, jindy je příznakem myšlenkové prázdnoty. A někdy se nemůžete rozhodnout, která z těch variant a jejich mezistupňů vám leží na stole. To je případ Michaela Vincenta Wallera a jeho dvojdiskové sbírky The South Shore. Vyšla na značce založené Phillem Niblockem, jenž je i autorem fotky na obalu, Waller byl několik let studentem minimalisty a věrozvěsta nekonečných prodlev La Monte Younga, jedna ze skladeb nese věnování Henrymu Flyntovi, který radikální minimalismus snoubil s americkou fidlovačkou. Takže očekávání jsou mimohudebními informacemi nasměrována. Aby pak byla zcela odmetena hudbou samotnou. Dostaneme více než dvě hodiny snahy rehabilitovat hodnoty evropské hudby romantismu či impresionismu v podobě komorních krátkometrážních kousků – zkomponovaných v rozmezí let 2012 a 2014. A není to žádná ironizace, odstup, postmoderní míchání. Je to čistý materiál, jen stopově narušený mikrotonálním rozlaďováním a náznakem minimalistického opakování v Y for Henry Flynt. Druhým vybočením je rozeznění gongů jako doprovodu k basklarinetu v Arbitrage. Skladby se ukázněně drží ve vymezených tóninách, melodie nejsou nijak výrazné, ale existují, nálady se příliš nemění, převládá optimistické zasnění, jako když vzpomínáte na příjemnou dovolenou. A ono se to poslouchá celkem příjemně, ovšem přiznám se, je těžké udržet pozornost a nevnímat tu hudbu jako kulisu. A když jsme u hudebních kulis, srovnání se slavným hudebním kulisákem Erikem Satiem se nabízí docela rychle. Nechuť tlačit posluchačům něco originálního do uší spojuje starého francouzského mistra s americkým (skoro)třicátníkem. Dá se to chápat jako cvičení v potlačování uměleckého ega?
Pokud chcete tenhle druh hudby recenzovat, zaseknete se na spoustě otazníků. Pokud ji budete nekomplikovaně poslouchat, může vám udělat příjemné zvukové prostředí. Ale možná na ni taky rychle zapomenete.
Michael Vincent Waller: The South Shore
XI Records (www.xirecords.org)
