My Cat Is An Alien: Art Is A Tear Of Noise And Infinite Silence
Discrepant (www.discrepant.net)
Italské sourozenecké duo My Cat Is An Alien, tedy Roberto a Maurizio Opaliovi, se dlouho drželo svého zvukového kopyta. Není divu, když koncem devadesátých let bratři vydali svou první nahrávku, dostalo se ono CD-R k Thurstonu Mooreovi a začínající kapela koncertně debutovala v roli předskokanů na několika evropských koncertech Sonic Youth.
Zvuk My Cat Is An Alien, jak jej známe z desítek alb, se pyšní telepatickou souhrou obou bratří, kteří k elektrickým kytarám a efektům přidávali bezeslovné vokály a zvuk a vibrace nejrůznějších „space toys“: pistolí, světelných mečů, paprskometů… (Když hráli na Stimulu, posílali tyto hračky předem poštou, aby neměli při odbavení na letišti v zavazadlech předměty ve tvaru palných zbraní.) No overdubs, no outtakes, psali hrdě na obálky svých psychedelicko-minimalistických improvizací často rozvíjejících jedinou figuru na ploše desítek minut. Byla v tom obdivuhodná síla, hudební kázeň, bujná, ale mistrovsky krocená fantazie a v neposlední řadě i známý eskapistický povzdech o tom, že space is the place, protože v chodu světa došlo k nějaké chybě.
Když zatoužili po změně zvuku, byl výsledkem zpravidla nový projekt: Praxinoscope, Painting Petals On Planet Ghost, Music For Phantoms, Le Voci del Buio… Na aktuálním dvojalbu Art Is A Tear Of Noise And Infinite Silence (2LP s přiloženým download kódem) ale poprvé ve své historii výrazně změnila zvuk samotná značka My Cat Is An Alien. Kytary a paprskomety jsou minulostí, z původního instrumentáře zůstal jen Robertův meluzínový zpěv, který nyní doplňuje sestava modifikovaných elektronických zařízení efektů a vyluzovadel – tu rozeznívá také Roberto – a Mauriziův autorský strunný nástroj se dvěma těly. Maurizio je, co se týče prezentace tohoto instrumentu, dráždivě zdrženlivý: nástroj nemá jméno a uvnitř rozkládacího obalu 2LP z něj vidíme jen malou část, z níž je jasné jen to, že strun je hodně a kolíky ladicí mechaniky žijí v symbióze s vruty a háčky.
Díky nástrojům se částečně proměnil i zvuk MCIAA, což bratři nepřeslechnutelně deklarují na samém začátku dvojalba. Krátké Preludium končí uzavřenou drážkou, posluchač tedy musí vstát, posunout jehlu na začátek následující De Revolutionibus Erbium Coelestium a právě TAM začíná, jak se píše v anotaci alba, nová zvuková éra dua. Opět jde o dlouhé repetitivní instanční kompozice nahrávané stylem no overdubs – no outtakes, povaha nových nástrojů ale, jak se zdá, o poznání nezkrotnější, a tíhne k nečekaným výtryskům hluku. Až dosud mi hudba MCIAA evokovala orientální meditaci a působila dojmem určité odhmotněnosti. Na Art Is A Tear Of Noise And Infinite Silence jsem svědkem boje s ne zcela poddajným zvukem. Album je rozervanější, „taktilnější“, znepokojivější.
A někdejší emblematickou modř nahradily na Robertově obalu barvy krve a bláta.
