Ghédalia Tazartès, pařížský Sefard a pěvec vlastního jazyka, dosáhl ve své hudbě vzácné rovnováhy mezi schopností být okamžitě rozpoznatelný a schopností neustále překvapovat. O jeho předčasném skonu – hlas mu s věkem jen a jen zrál – jako jeden z prvních na svém twitterovém účtu informoval Oren Ambarchi.
Mám rád tvůrce, kteří na svém „dobrém díle“ pracují vskrytu – ten pocit objevu hotového, sebevědomého uměleckého vyjádření je nad všechny superaktuální, ještě teplé chody. Ghédalia Tazartès se na výsluní scény neobvyklé hudby zjevil až jako padesátník. Do té doby sice vydal pár alb, pauzy mezi nimi ale byly až patnáctileté. V několika rozhovorech, které za života poskytl, vysvětloval, že se neskrýval záměrně, jen zkrátka neviděl žádný smysl v tom, nabízet své dílo aktivně. Beztak by prý nikoho nezajímalo. Desky, které sestavoval ze starších i novějších nahrávek, vždy iniciovali vydavatelé. Na druhou stranu byl Tazartès přesvědčen, že hudební cesta, po níž se vydal, je správná, a dokud jej to nepřestalo bavit pro nedostatek kreativity u režisérů, živě na štacích doprovázel divadelníky a tanečníky. Byť Tazartèsovi vyšlo první album již v roce 1979, těžko zde nevidět paralelu s gramofonistou Philipem Jeckem, jenž po podobné jevištní průpravě debutoval coby téměř padesátník.
Za velkým hlasem a nebezpečně ostrými nůžkami se zkrátka skrýval poměrně plachý muž. Narodil se v Paříži do židovské rodiny s kořeny v Turecku a Řecku, jedním z rodinných jazyků bylo i sefardské ladino. Sám o svých náboženských kořenech prý příliš nevěděl, jeho otec, který přežil Osvětim, patrně v touze ušetřit syna možných traumat, prohlašoval, že „kluk není Žid.“ Jako dítě s oblibou vedl monology ve vlastním jazyce, jemuž nikdo nerozuměl. Po smrti babičky zjistil, že vlastní řeč a hlas jsou nástroje, jimiž dokáže vyjádřit smutek, lítost, vztek, vervu a vůbec všechny pocity. V kombinaci s magnetofonem bylo vyhráno. Tazartès mohl svůj hlas vrstvit, stříhat, doplňovat zvukem elektronických kláves, perkusí i nalezených hudebních ready-mades, jež jeho už tak nezařaditelnou tvorbu posouvaly někdy i do bizarně rockových i kvazietnických poloh.
„Magnetofon je jako kamera,“ pochvaloval si a vysvětloval své často brutální střihačství. Ve filmu můžete střihem přesunout z jednoho prostředí do zcela odlišného a nikomu to nepřipadá zvláštní, proč si tedy stejnou svobodu zcela přirozeně nedopřávat i v hudbě? „Ve filmu jste v jednu chvíli na ulici, v další v bytě a nijak vás to nešokuje.“ O správnosti cesty Tazartèse přesvědčil vrstevník, skladatel konkrétní hudby a filmový teoretik Michel Chion. François Bayle, tehdejší ředitel Groupe de Recherches Musicales, jež si na stříhání a kombinace magnetofonových pásků patrně osobovala monopol, naopak prskal nad tvorbou amatéra, který pokouší uměny, jichž není akademicky hoden. „Moje hudba je stoprocentně náhodná,“ prohlásil Tazartès – jenž své tvorbě říkal impromuz – a jako by tím odhadl možné výhrady slavného skladatele.
Debutové album Diasporas Tazartèsovi vyšlo v roce 1979 na značce Cobalt, jež se věnovala mj. vydávání etnické hudby. Na popud novináře Jean-Pierra Lentina a víceméně z legrace vznikla kolekce pseudoetnických skladeb v neznámém jazyce. „Každá skladba měla výklad, třeba vyplašit ptáky pro lovce a tak,“ vysvětlil Tazartès novinářům z magazínu Wire. Už z prvního alba ale bylo jasně patrné, že veškerá střihačská hravost a nestoudnost má ještě silnějšího partnera – zpěv. Tazartès místy kvílí jako muezzin, jindy si pohrává s melodikami všech (ne)myslitelných národů a pronárodů, jindy se zcela ponoří do nelidských hrdelních skřeků. Je v tom oddanost, gusto i humor a zcela nečekaně i kus šansoniérského patosu, který naplno vyzněl na EP se zhudebněným Rimbaudem a Verlainem. A zatímco doprovod Tazartèsových alb někdy zní trochu odtažitě – inu jako nahrávka z nahrávky – hlas je pořád až taktilně přítomný a blízký.
Poprvé jsem se s Tazartèsovou hudbou setkal díky reedicím jeho raných alb italskou značkou Alga Marghen, jež je vydala koncem devadesátých let. Se slovy o tom, že by mě to mohlo zajímat a že je to na „NWW seznamu“, mi je ve svém vídeňském krámku s hudbou, sci-fi, horory a detektivkami Mord und Musik prodal Walter Robotka, hybatel vydavatelství Klanggalerie. Nemýlil se, výše uvedené mistrovství hlasu a nůžek je totiž nadčasové a strhne pozornost, ať už Tazartès svá alba zrovna topil v syntetizérech nebo koncipoval jako rozhlasové hry.
Profilový článek, z nějž výše cituji a který v září 2008 přinesl magazín Wire, byl zčásti rozhovorem, zčásti reportáží z Tazartèsova bytu, jediné obrovské místnosti stojící ve stínu nové budovy pařížské Opery. Fotogenický interiér plný zrcadel, autorských soch a skrumáží drobných předmětů působil až švankmajerovským dojmem. V takto inspirativním prostředí Tazartès žil od roku 1967 a natočil v něm všechna svá alba. „Bez tohoto místa bych možná nebyl nic,“ připustil, otázky po surrealistickém vyznění své tvorby ale odmítl s díky za kompliment a nesmělým konstatováním, že když už, tak spíš dada. Fotografické detaily pořízené ve svém bytě používal jako „virtuální obaly“ svých desek na bandcampu – ty původní, fyzicky vydané jsou úplně jiné, vizuálně nejednotné. V online prezentaci alb Tazartès vsadil na kontinuitu napříč dílem a akcentoval nezastupitelnost genia loci své kunstkomory v tvůrčím procesu.
V Praze se objevil jedinkrát, v roce 2012, kdy na festivalu Babel, vybaven CD playerem, mikrofonem a drobnými perkusemi doprovodil klasiku němého filmu Čarodějnictví v průběhu věků. Možná se mýlím, ale mám za to, že šlo o jediné provedení, dramaturg festivalu Pavel Klusák totiž pro svou přehlídku inicioval nejednu premiéru a neobvyklé spojení. Byl to okouzlující zážitek, jen ve srovnání s jinými Tazartèsovými vystoupeními, která znám z videí, poněkud krotký. Šanci na nefilmový zážitek v Berlíně jsem později prošvihl, protáhla se mi afterparty po vlastním koncertu.
Ghédalia Tazartès zemřel 10. února 2021. Na jaře by mu bylo třiasedmdesát.