Setkání New Rotterdam Jazz Orchestra s kytaristou Antonem Goudsmitem nebyla jednorázová záležitost. Životaschopnost této aliance si mohli ověřit na vlastní oči i návštěvníci jejich společného vystoupení v rámci 22. ročníku mezinárodního festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové 21. října 2016, kdy z tělesa sršela dovádivá spontánnost. Záznam na recenzovaném CD zachycuje koncert v Haagu z ledna 2013 v poněkud poklidnější atmosféře. I když hned v úvodní Goudsmitově kompozici Boom Petit dává protagonista najevo, že mu není cizí ani rockově pojatá kytara. Drive tu rozhodně nechybí ani bubeníkovi Markovi Schildersovi a jazzovou standartu tu naopak drží trumpetista Jan van Duikeren. Téměř dvanáctiminutová skladba Camels z pera saxofonisty Barta Wirtze působí jako avantgardní pohřební pochod, který se postupně propracovává do valivé vehemence. Podstatnou roli tu hraje funivá tuba Juliane Gralle a punkevní i tiše kvílící kytara a nechybí ani lkavé sólo autora.. Meditativně-esoterický ráz dalšího Goudsmitova kusu Karma Tic výrazně podtrhuje flétna bansuri v rukou Cyrille Oswalda. Waterboarding od trombonisty Louka Boudesteijna má silnou melodickou linku a parádní odpich a ve vzájemném dialogu tu sólují autor a saxofonista Miguel Boelens.
V další „smuteční písni“ s názvem Ernesto, tentokrát od Goudsmita, pojímá autor své party s až srdceryvným vybrnkáváním a svou šanci tu dostává i hornista Morris Kliphuis s podobně (do)jímavým principem. V sugestivní lyrické notě zůstáváme i v následující Starchild od trumpetisty Roba van de Wouwa, kde hraje prim opět autor, který se vznáší nad ostatními dechy s patřičnou vemlouvavostí, k čemuž se posléze přidá se stejným nasazením i Anton a skladba se postupně zhutňuje a nabírá grády. Odvazově začíná Van de Baron z pera basisty Johana Plompa, vše se však zajímavě rozloží v poňoukavém saxofonovém vstupu Cyrille Oswalda a posléze pokračuje v jakémsi promenádním ležérním stylu, který pak zase vypíchne saxofon Miguela Boelense a vše ústí ve filigránsky propletený rozhovor kytar, v němž Antonovi sekunduje Reiner Baas. Ten prakticky plynule přechází v Goudsmitovu něžnou vychytávku 050 typu písně Tisíc mil, ovšem s patřičně prstokladným sólíčkem a řácky našláplým závěrem. Zklidnění nastane v Boudensteijnově Danse Burlesque, kde je jednoznačně dominantní trombón, jemuž po většinu doby jen tu a tam přizvukují další nástroje. Další Plompova kompozice Untold Story má tajemný charakter a o akademizující sólo se tu stará Baas, jehož pak vystřídá expresivnější Duikerenova trubka. Skutečným odvazem je závěrečná Goudsmitova údernická odpichovka Short Cuts v níž excelují Boelens, Tini Thomsen s barytonsaxofonem a dechovou baterii podmalovává technicky propracované skotačivé sólo na bicí. Podtrženo a sečteno je vidět, že se všichni členové kapely i v jakoby ponurých pasážích náramně baví a ke své hře přistupují aktivně a s invencí.
New Rotterdam Jazz Orchestra meets Anton Goudsmit: Live