- Inzerce -

Paolo Angeli: S’Û

Paolo Angeli byl přednedávnem jednou z hvězd Respect Festivalu, při té příležitosti zde vyšel i obsáhlý rozhovor, který s kytaristou vedl Petr Slabý. Naťuknuta v něm byla i Angeliho erbovní zbraň, sardinská kytara preparovaná a obohacená o další struny i kladívka tak, že se na ni hraje rukama nohama, smyčci i elektronicky. A mluvilo se i o tom, že Angeliho námořnická image má co dělat s tím, že se námořníkem nakonec nestal díky kytaře atd. atd., přečtěte si to.

Angeliho nové album pro mne nicméně představuje smutný poslech. Rovnou přiznávám: prostě už nehraje, co chci já. Až dosud jsem jej ctil coby mistra kytary, který na svém nástroji kutí a vyluzuje vpravě neidiomaticky (ne v duchu takzvané neidiomatické improvizace, která už co do pravidel tak zkostnatěla, že se její označení stalo sebeparodií). V jednu chvíli nebylo lze odhadnout, co přijde za okamžik, Angeliho virtuozita a jasný umělecký záměr přitom byly nepřeslechnutelné. Samorost, zní mnou nadužívaná pochvala…

Angeliho proměna – k níž nepochybně došlo, ať si o ní myslí, kdo chce co chce – má co do činění s komerčně stále úspěšným šuplíkem world music, v němž se páté přes deváté mele vše, co západnímu našinci připomíná barvotiskové „cizí kraje“ a vyvolává blažené kristiánovské snění, jež je v z drtivé části krutě zploštěnou karikaturou. Paolo Angeli se ale do této scény zjevně rozhodl patřit. Takže nadále improvizuje, dbá ale na to, aby výsledek na první poslech přinášel cosi z „oněch míst“ a „oněch dob“. Cikáni, cikády, námořníci, tanečnice s růží za uchem. Vroucné, vášnivé, cizokrajné… ach…

Tak trochu mi to připomíná pád ke hvězdám, který se přihodil Ivě Bittové (ostatně, také nějakou dobu patřila do party Recommended Records). Z „divné slečinky“ se stala kulturní instituce, jež svůj kdysi nespoutaný rukopis musela přizpůsobit „prestižnosti“ míst a kolaborací, do nichž je nyní zvána – a v nichž zkrátka hraje roli uhrančivé exotické cizinky.

Možná jí i Angelimu krutě křivdím, takové jsou ale důvody, proč je S’Û prvním kytaristovým albem, které mě nechalo chladným a zavonělo mi patetickým kýčem. Když už pohlednicová pseudoexotika, radši si zajódluju s Danem Nekonečným.

Paolo Angeli: S’Û

AnMa Productions

ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)

 


Zkouška sirén – Rytmy k jiným světům

Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli

Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.