Patrik Pelikán: Drift
KLaNGundKRaCH (www.klangundkrach.net)
Patrik Pelikán je výtvarník (AVU) a hudebník z okruhu vydavatelství Klangundkrach, kterého kromě uskupení Ruinu, Fuck it duet!, 2 horses too many či Žužu můžeme vidět i ve společnosti Pražského improvizačního orchestru. V roce 2012 vydal debutovou sólovou nahrávku Hortus Conclusus (split s Ruinu) na které využívá různých technik, jak při hraní (saxofony a klarinet), tak při nahrávání (jeho oblíbenou je použití diktafonu na místo mikrofonu). Na aktuální sólovce Drift dělá Pelikán krok ještě dále, z nahrávacího prostředku se zde stává nástroj a naopak. To nejen kvůli jeho oblíbě v diktafonech, ale především díky brilantní práci se čtyřstopým magneťákem, jenž zde posloužil nejen jako nahrávadlo, ale též jako samotný nástroj.
Tato práce je slyšitelná především na první straně kazety, jež se skládá z pěti kusů o celkové stopáži necelé čtvrthodinky. Klíčovými kvalitami jsou zde vrstevnatost, intuitivní cit pro detail, syrovost a ve výsledku především pestrost a přitažlivost. Přitažlivé je, jak v abstraktním celku hudby mají jednotlivé části – díky možnosti sledovat živé kladení vrstev přes sebe – dostatečně narativní linku. Při opakovaném poslechu to umožňuje vlastní dobrodružnou cestu do nitra pásu. A pestré je album natolik, až se mi nechtělo věřit, že to všechno dělal Pelikán sám. Přirozeně mě zmátl kontrabas v závěrečné skladbě strany A, která patří k nejrytmičtějším na celé kazetě. Zřejmě zacyklený kontrabas v jedné stopě je v druhé občas atakován saxofonovými štěky. Obé ještě notně špiní úryvky z rádia (ať už naživo či z recyklovaných pásek). A to nemluvím o tom, že této části předcházi skladba, ve které se užívá silně zefektovaný saxofon, který spolu s další vrstvou zní jako industriální hádka težkotonážnich ledoborců, do které se velmi pomalu a citlivě přidává v další vrstvě živý saxofon, který jako skvělý mediátor oklame obě strany ve při, až za vysokých frekvencí vše zmizí.
Po první straně, která je sama o sobě skvělá a hýří pestrostí, kterou bychom těžko hledali na většině sólových alb saxofonistů, jsem čekal, že na straně B (o pár minut delší než A) přijde nějaký masakr. Kromě krátké části kolem sedmé minuty k němu nedojde a vlastně mě to mile překvapilo. První část strany B se, pro mě nečekaně, nese až v ambientní náladě, samozřejmě lehce špinavé, ale to je jedině dobře. Přijde mi, že vše, co Pelikán na albu dělá a jak to dělá, se naprosto liší od ostatních saxofonistů. Jeho přístup je nezaměnitelný, a jako by to nestačilo, album uzavírá skladba, v níž ani saxofon nezazní, a která svým kutavým zvukem může poslouchající mysl nechtěně přenést až k bájným štolám. Alchymistické solve et coagula (odděluj a spojuj) zde nabývá naprosto nečekané podoby. Prvotní matérií je zde samozřejmě páska, poskvrněná i neposkvrněná, rozložená i multiplikovaná, sama aktivní i pasivní element celého díla.
Nehodlám Pelikána srovnávat s žádným ze saxofonistů, nicméně během poslechu mi dvě jména na mysl samovolně přišla: John Butcher a Evan Parker. Samozřejmě, že jde jen o asociaci, kterou ve mně dané úseky nahrávek vyvolaly. Zní zde totiž jak saxofonové ataky à la Parker či zmiňované vrstvení částečně typické pro Butchera, který si na některých svých nahrávkách taktéž libuje v kladení několika vrstev na sebe, nicméně u Pelikána se mi líbí především to, že se vše „motá“ právě kolem pásu. Pro mě jedna z nejlepších nahrávek na domácí půdě za mnoho let.
A nakonec poznámka k obalu, který v duchu nedávné výstavy Patrika Pelikána nazvané Penetrace nevydá svůj poklad bez oběti na straně „vlastníka“. Obal při ohmatávání zanechává stopy a zároveň je predurčen k deformaci, je-li přinucen vydat svůj obsah. Ale žádný strach, směle vkroč posluchači, už jsi lapen a při neustálém otáčení pásu budeš s radostí žasnout nad cibulí, kterou budeš loupat.
Ukázka z alba zde: https://soundcloud.com/klangundkrach/patrik-pelikan-drift-side-a-1
