Brazílie dala světové hudbě bossa novu, sambu, lambadu a také … elektrickou kytaru s masivním tělem. Nebo snad ne?
Když Osmar Álvares Macêdo a Adolfo „Dôdô” Nascimento, kytaristé z brazilského města Salvador da Bahia, viděli na počátku 40. let koncert Benedita Chavese, který vystupoval s akustickou kytarou opatřenou elektromagnetickým snímačem jako „Bendito Chaves and His Electric Guitar”, vyrobili si vlastní snímače ke svým kytarám. Při vyšších hlasitostech však docházelo ke vzniku zpětné vazby. Osmar zjistil, že zakrytím otvoru v kytaře lze zpětnou vazbu omezit. Po dalších pokusech postavil nástroj bez resonanční skříně, velký asi jako ukulele. K tělu, tvořenému hranolem z brazilského palisandru, připevnil krk z malé kytary cavaquinho, z něhož odstranil hlavu a ladicí mechaniku přemístil na dolní část těla. Pro snímání použil jeden elektromagnetický snímač. Nástroj, kterému se začalo říkat Pau elétrico nebo také Cavaquinho elétrico, není laděn jako cavaquinho (D-G-H-D), ale jako mandolína (G-D-A-E).
Ač nástroj Pau elétrico vznikl v první polovině 40. let, tedy přibližně ve stejné době jako známý Les Paulův Log a možná dříve než první elektrické kytary s masivním tělem Lea Fendera a Claytona Orra „Doc“ Kauffmana, vzhledem k rozměrům a ladění jej asi nelze považovat za jednu z prvních solid-body elektrických kytar, ale spíše za první solid-body elektrickou mandolínu. Ladicí mechanika za kobylku byla také novinkou. Znovu se objevila až u kytar Allana Gittlera – Bar Rashiho či Neda Steinbergera v 70. letech. Také umístění všech ladicích kolíků v jedné řadě bylo v té době nezvyklé a bývá obvykle spojováno až s kytarami Paula Bigsbyho z druhé poloviny 40. let.
Na počátku 50.let Macêdo a Nascimento postavili pro svou kapelu též elektrifikovanou tenorovou kytaru Violão tenor, zvanou též Triolim, se čtyřmi strunami laděnými jako banjo (C-G-D-A). Rozšířená skupina dostala název „Trio Elétrico“.
