Petr Kofroň: Lízaly si sladkou pěnu
Magor Records (www.petrkofron.com)
V americké hudbě prodělalo označení „maverick“ těžkou inflaci. Slovo označující neocejchovaný kus dobytka, býka, co nepatří k žádnému stádu, a analogicky umělce jdoucího neprošlapanou stezkou, mělo svůj smysl, když se spojovalo s Harrym Partchem nebo Henrym Cowellem, dnes se tak tituluje kdekdo. V české hudbě bychom ten titul ale s docela klidným svědomím mohli použít pro Petra Kofroně. Dirigent Agon orchestra a skladatel podepsaný pod orchestrálními kompozicemi agresivního zvuku a hermetických forem si libuje v mystifikacích a zvysoka kašle na to, jak dělat věci správně. V roce 2009 vydal CD 12 Monsters, na němž spojil hlasy historických osobností od Stalina po Gatese se strojovými elektronickými rytmy, rok poté produkoval CD Davida Kollera a nyní přichází jeho počin doplněn tiskovou zprávou, v níž stojí: „Skladatel (…) postavil rockovou kapelu složenou z vynikajících romských hudebníků a sám všechny písně nazpíval.“ Dechař Ivan Horváth, kytarista Marian Balogh, baskytarista David Sivák a bubeník Denis Charvát, jejichž jména najdeme v bookletu, mohou skutečně být talentovaní romští muzikanti, ve výsledku ale jejich vklad těžko hledat. Podobně jako na 12 Monsters je základem poměrně dřevní elektronika popírající svým zvukem všechny zvukové rafinovanosti moderní doby, jen místo hlasů historických osobností nad ní zní skutečně (tedy pravděpodobně) Kofroňův hlas.
Kdyby se Kofroňovi zachtělo, mohl by minimálně část alba v učesanějším kabátě prodat jako opravdový pop. Přesněji, u dvou písní tomu tak také je. Písně Nech to být, pod níž je podepsán společně s Ivanem Králem, a čistě kofroňovskou Zhasněte lampiony nazpíval David Koller na svou předloňskou desku Teď a tady. Kofroň si je tu podává po svém, hlasem, na který žádné dospívající fanynky asi neuloví. Pop music se tu objevuje v „seriózní“ podobě, ale i jako sentimentální či vulgární bahýnko (Tou putimskou branou, Jsem dívka, Za vošoustem), vedle toho tu je několik písní tematicky zajímavě navzájem spjatých. Kousky Až k nám vlítnou do Berouna, Černej jezdec jede tmou nebo Naši ví, bílí neví jsou česká verze black power, Daniel Landa naruby, cikánská muzika, na jakou se Gypsy.cz nezmůže. Nad apokalyptickými zvuky a militantním rytmem znějí texty: „Natři boty černym krémem, staň se hrdě naším členem. (…) Jsi pánem ve své zemi, pryč s cizáky všemi.“ nebo „Až k nám vlítne do Berouna plno těchle línejch bílejch, zbyde nám jen temná zóna, do kůže vpálenej cejch.“ K tomu strašidelná dechovka Vaše válka a výsměšná óda Čech holduje pivečku a máme tu pěkný dáreček pro všechny vlastence a bílé jezdce. Petr Kofroň umí psát dobré písničky, ovšem všechno laciným zvukem a zpěvem ze čtvrté cenové (i když občas se ukáže jako zajímavý zpěvák) shazuje, což může být záměr či potřeba odreagovat se po produkování mainstreamového Kollera. Nebo je to ještě jinak. Ale asi to tak je dobře. A na svých stránkách dává celou desku ke stažení.
