Hmota, jak se obecně ví, může existovat ve formě pevné, kapalné nebo plynné: pevné těleso má stálý tvar a objem; kapalné má stálý objem, ale je amorfní a jeho tvar se mění podle tvaru nádoby; plynné nemá stálý tvar ani objem. Pro srovnání, běžný artefakt našich životů, digitální soubor, nemá vůbec žádný objem ani rozeznatelný tvar, neskládá se totiž z ničeho jiného než z navrstvených magnetických nábojů na citlivém materiálu. Takové lidské výtvory jsou doslova nehmotné a nelze je zkoumat přímo.
Nepřímo je ale, pokud chceme, můžeme zkoumat do nejmenších podrobností. Každá atomická částečka digitálního souboru je symbolizována jedničkou nebo nulou. A shluky těchto částeček mohou symbolizovat vyšší čísla, která zase mohou symbolizovat písmena abecedy, odstín a intenzitu pixelu obrázku nebo amplitudu drobného úseku zvukové vlny. To jsou jen tři příklady, dalších možností je samozřejmě nepočítaně.
Suma hodnot souboru jen tak dlí na našich discích, dokud na ně není poslán program, jenž abstraktním modelům a symbolům vdechne život. Alespoň to tak funguje, máme-li program, který souboru „rozumí“ a umí nám jej interpretovat. Počítačové soubory jsou samy o sobě ale nejednoznačné, protože to, co představují, zcela závisí na „interpretovi“, tedy prostředníkovi mezi našimi smysly a čísly tvořícími soubor. Možná to zní překvapivě, protože jsme si na obcování s digitálními objekty zvykli do té míry, že je považujeme za skutečné věci. „Přemisťujeme“ je a „vkládáme“ do složek pomocí symbolického uživatelského prostředí, které zpodobňuje nehmotný digitální soubor jako něco, co můžeme „vybrat“, „otevřít“ a „vidět“ nebo „slyšet“. Všechny současné hlavní operační systémy tuto iluzi podporují, pravdou ale zůstává, že bez vhodného interpreta je samotný digitální soubor jen nesmyslnou hromadou čísel.
Činností zvanou databending vstupujeme do podivné říše, v níž je zdánlivá pevnost digitálních artefaktů odhalena coby proměnlivá a postrádající vlastní vnímatelný tvar. Prostřednictvím databendingu je význam digitálního artefaktu jakoby alchymisticky transformován; digitální artefakt vzdává se jistoty tradiční interpretace a nutí recipienta zkoumat nejrůznější způsoby, jak jej chápat. Jedná se tedy o reinterpretaci „smyslu dat“ a činnost, která vede k průniku informatiky s estetitkou a nabízí výraznou alternativu ke konvenčnímu přístupu k datům.
Databending shazuje se stolu jistotu, že shluk čísel, jimiž je tvořen digitální soubor, má jasný význam. Ignoruje jeho obecně platnou a pečlivě vytvořenou strukturu a rozhazuje částečky souboru po nestálém, nespolehlivém a nevyzpytatelném poli. Glitch – viditelný nebo slyšitelný výsledek poškozených nebo chybějících dat – se stává okamžikem estetické kontemplace.
Databending se obvykle praktikuje tak, že se soubor otevře v „nesprávném“ programu a pak se zkoumají výsledky. Databender může například otevřít zvukový soubor v obrázkovém editoru nebo fotografii ve zvukovém editoru. Fotografie tak může být slyšena, zvuk proměněn v obraz. Výsledným novým artefaktům vládne chaos, v mnoha případech je počítač dokonce odmítá zobrazit.
Databending nám přináší vizuální a zvukový hluk, kromě toho nám ale může zprostředkovat i hlubší porozumění struktury digitální reprezentace. S trochou citlivosti mohou ohýbači dat z chaosu vyvolat nové obrazy a zvuky, které jsou bohaté, výmluvné a nelze je stvořit jinak.
Počítačový kód je suma symbolických instrukcí. Text, který pracuje. Na rozdíl od textu, který sedí na stránce knihy a čeká na čtenáře, jedná kód v prostoru a čase a malým i velkým způsobem mění univerzum. A protože jsou tyto kódy a data klíčovým způsobem ovlivňují proud současné kultury, riskujeme, že ztratíme jejich potenciál, budeme-li ignorovat to, co se děje uvnitř. A ulamovat si z okrajů tohoto nového digitálního „materiálu“ a hledat pro něj nová využití je na umělcích a hudebnících.
Pokud chcete databending začít zkoumat, zkuste zadat do svého vyhledávače následující klíčová slova: databending, glitch, Rosa Menkman.
Překlad: Petr Ferenc